Už nejsme lidi, jsme stroje

Jak k tomu došlo? Hráč Sáček měl obavu, zda nedošlo k vážnému zranění jeho spoluhráče Nity a jak se nad ním skláněl, dotkl se přitom míče. To se v pokutovém území nedělá, rozhodčí ještě nezapískal ukončení hry, tak penalta.

Už nejsme lidi, jsme stroje. To mne napadá při příhodě, která se stala  při utkání Sparty s Libercem. Zcela nevinný prohřešek rozhodčí ohodnotil tak, že zcela znehodnotil průběh utkání. 
Jak to bylo ve filmu Slavnosti sněženek? Hádali se o kance, pravdu měli všichni, ale málem se pozabíjeli. Když měli něco řešit „po lidsku“, byl  problém.
Ale co je důležitější, že? Co to je to „po lidsku“?  Může být cit víc, než předpis, než litera pravidla? Svázaní řadou předpisů, hlídáním korektnosti, v obavě a v „předposraností“ /pardon za to slovo, lepší není/ abychom zůstali čistí před institucí, všemocným úředníkem, před šéfem atd. je pohodlné odvolávat se na literu pravidel.  A už nás žene  cosi absurdního. Schéma úřadu.  Vyplňujeme roboticky sestavené formuláře, na jejichž konci se nás robot ptá, zda nejsme roboti. Podepisujeme stohy papírů, smlouvy s ďáblem ukrytým v detailu zašifrovaném do množství slov. Obyčejný rozhovor a dané slovo nemá právní váhu, proto na vše musí být doklad, na který se dá odvolat.  V čekárně zdravotnického zařízení podepisujeme souhlas s tím, že naše nemoc může vést ke smrti. Souhlasíme. S tím se nedá nic jiného. Ale co hůř, musíte souhlasit. Až sem nás dovedlo zautomatizované myšlení.

Navrhuji, aby na hřištích před důležitým rozhodnutím byl rozhodčí postaven před nutnost vyplnění formuláře, a potvrzení, že není robot.  .