Rakovina 95

Vypadáš velmi dobře, Charlie! Děkuji, snažím se na sobě pracovat. Takto začínaly mé konverzace v posledních týdnech. Zhubl jsem a má svalová hmota byla přesně tam, kde být měla. Vydrží jí to ještě tak čtrnáct dní asi. Pak začne kvapem odcházet. Může za to má nová známost. Moc spolu nemluvíme. Ještě stále jsem naštvaný, že přišla bez ohlášení. Nicméně nechci trávit svoje poslední dny na zemi v tichu. Počítám s tím, že tak za dva dny s ní začnu mluvit.

Charlie Adlei. Tak jsem se jmenoval. Moje jméno ovšem poztrácelo svůj smysl během posledních pár dní. Už nejsem tím, kým jsem byl do teď. Brzy to bude ještě úplně jinak. Moji blízcí mě přestanou poznávat a já sám budu jiným člověkem. Pak zemřu a zůstanou po mně vzpomínky na dvě osoby. Jedna z nich bude Charlie Adlei a druhá bude identita s mou, partnerkou. Asi bych si mohl vybrat nové jméno, ale nemělo by to smysl. Svět je nakonfigurován tak, aby lidé měli jméno, které se jich bude držet ,a pokud nastane situace, kdy jméno ztratí svůj původní smysl, tak svět se nezmění. Prostě bude nastalou situaci ignorovat.

První den mého nového života

Pomalu ale jistě Charlie odchází. Pamatuji si proč a jak, ale nemám stejné pocity, jako měl Charlie. Už mám své vlastní. Je to skoro jako porod. Vznik nového života. Matka ovšem kvůli komplikacím musela zemřít. Jaká škoda. Myslím, že bych si s Charliem rozuměl.

Marlena přijde dnes na návštěvu. Chtěla si popovídat o nějakém obchodu. Je to moje obchodní partnerka, takže to není překvapivé. Byla to Charlieho obchodní partnerka vlastně. Vídíte, Charlie tu ještě jednou nohou je a druhou nohou balancuje nad nicotou. Zezadu ho tlačí rozjetý buldozer. Ten se nezastaví a je jasné , co se stane.S Marlenou uzavřu cokoliv, co jí neublíží. Je to milá ženská. Ale pro mě už to nemá smysl.Docela se na ni těším. Viděl jsem ji vždy Charlieho očima a poprvé v životě jí uvidím i svýma. Budu se jí líbit, vždyť vypadám přesně jako Charlie.

Ahoj Adlei! Povídá mi Marlena.

Marleno, jaké milé a nečekané setkání!

Ale nepovídej ,Charlie. Byli jsme domluveni už přes týden.

Tak to mi muselo někdy v tom týdnu vyklouznout z paměti. Pojď dál.

Marlena vejde. Je to krásná žena ve středních letech. Dobře oblečená a emancipovaná. Dobře oblečená a emancipovaná se totiž v našem malém světě bere jako ta samá věc. Kdo umí chodit pěkně oblečený, tak má vlastní rozum. Kdo má vlastní rozum, tak je chytrý, Pokud je žena chytrá, tak je emancipovaná. Aspoň tak si to nějak pamatoval Charlie. Já bych řek, že je to blbost. Pokud jsou ovšem lidé tak blbí, jak si Charlie myslel, tak to dává smysl.

Dala by sis něco k jídlu, Marleno? Z nějakého důvodu jsem udělal chlebíčky a koupil pár lahví vína.

Evidentně jsi mě nečekal, Adlei. Je od tebe velmi prozíravé, že jsi připraven na návštěvu každý den.

To ano, ale věř mi, že na světě momentálně není nikdo jiný, s kým bych se radši setkal než s tebou.

Lichotíš mi. A bylo by od tebe milé, kdyby jsi donesl sklenku vína a popelník. Poprosí mě Marlena.

Vše jde přesně tak, jak by to Charlie čekal. Pro mě je to novinka. Z Marleny nemůžu odtrhnout oči. Líbí se mi, jak mluví. Líbí se mi, jak se hýbe, a velmi se mi líbí, jak kouří. Adlei už dlouho nekouřil, ale proč bych si já neměl zapálit hm?

Marleno, dala bys mi prosím jednu cigaretu, ptám se jí.

Místo odpovědi se mi v ruce objeví žlutobílá tyčka a dostane se mi pozdviženého obočí. Usměju se na ni.

Takže k věci. Chtěla bych, abys vložil vstupní kapitál do Dalphonovy společnosti. Rozjede to teď ve velkém a nanočipy jsou budoucnost. Těžko bys prodělal. Znáš Dalphona. Bude se snažit a nakonec nějaký ty prachy udělá. Ty dostaneš patnáct procent.

Kolik bych tam měl vložit, ptám se.

Bylo by to dost. Kolem dvou milionů. Odmlčela se a po chvíli nasadila ztrápený výraz a začala rozhazovat rukama. Podívej Adlei, tohle by mohlo být velký. Můžem na tom trhnout spoustu peněz. Dalphon je seriozní chlap. Já vím, že se ti nechce riskovat, ale tohle je zaručený.

Se slovem zaručený ukončila dramatickou kličkou oběma rukama svůj vizuální koncert a já se musel smát.

Marlena si vyložila můj smích špatně a smutně se schoulila v křesle a zaměřila svůj pohled na mé zdi.

Já jen myslela, že ty jsi jediný, koho znám, kdo by do toho šel. Asi jsem se spletla. Zněla teď velmi sklíčeně.

Marleno, má milá, asi jsi špatně pochopila můj smích. Smál jsem se tvému představení. Když o něco jde, tak velmi často a silně gestikuluješ rukama. Nikdy před tím jsem to neviděl a teď mě to rozesmálo. Samozřejmě , že do toho ty peníze vložím. Natolik ti věřím. Věřím ti vlastně bezmezně a proto chci, abys na moje peníze dávala pozor ty a já si budu dělat své vlastní věci.

Opravdu? Její oči se teď snad dvakrát zvětšily a já se na ně nemohl přestat dívat.

Samozřejmě.

Ó Charlie, ty seš prostě úžasnej. A víš co? Všimla jsem si, že jsi shodil. Vypadáš teď jako sekáč. A koukám taky, že jsi koupil hodně nových obrazů. Uklidnila se. Měla to v kapse a můžem být zase přáteli.

No jo, znáš starýho Charlieho. Samá kulturu a pěkné matlaniny. To bylo vždycky jeho.

Popravdě jsem nevěděla, že obrazy jsou to, co máš rád. Ale ty, co tu máš, jsou krásné. I když ten černý s bílou číslicí je trochu strašidelný. Co to má znamenat, ptá se mě.

To je dobrá otázka, Marleno. Povím ti to, až se uvidíme příště. Devadesát pět je ale zajímavé číslo, nemyslíš.

Myslím, že tohle je hovor, do kterého radši zabředat nebudu a radši se napijem na náš nový kontrakt.

To budu moc rád!

Den druhý a Charlieho odchod.

Nikdy mi nikdo neřekl, jak je odchod na věčnost nepříjemný. Buď je to tím, že je to jedna z těch věcí, které se nedají popsat a nebo je to prostě tím, že Charlieho okolí hrubě zanedbávalo stěžejní životní zkušenosti.Dnes ráno, hned jak jsem se probudil, mi bylo jasné, že Charlie definitivně zmizí. Bylo mi to líto a bylo mi z toho zle. Nechtěl jsem tu zůstat sám bez něj. Jinak to ovšem nejde.Otočil jsem se na posteli a uviděl ty dvě velké oči, jak na mě zírají. Marlena si mě prohlížela. Do teď jsem si nebyl jistý, jestli Charliemu v jeho poslední den nebude vadit, že tu Marlena zůstala na noc. Teď jsem pochopil, že ne. Charlie se cítil šťastný a poslední krok do propasti mu to ulehčilo.

Sluší ti to, Charlie, povídá mi Marlena.

Usměju se na ní.

Snad to nezasáhne náš profesionální vztah.

Nemyslím si to, Marleno.

To je dobře, protože jsi výborný obchodní partner.

A ty jsi výborná obchodnice. Kdybych mohl obchodovat se svým životem, tak bych ho svěřil tobě.

Pak bych ho nikdy neprodala, směje se na mě.

Charlie je spokojený, ale bolest nad jeho odchodem stále cítíme oba.

Marlena se ráno odebrala za Dalphonem, aby mu oznámila výbornou novinu z očí do očí a já dal příkaz k převodu peněz.Odpoledne Charlie spadl. Zůstal jsem sám, ale nebylo to tak zlé, jak jsem čekal. Nestihl jsem si na Charlieho dostatečně zvyknout. A teď, když byl pryč, začal jsem si zvykat na samotu. Mám na to asi tak dva týdny a pak přijde zase něco nového.Charlie si na dnešek domluvil sraz s přáteli. Půjdu tam, protože tu nechci zůstávat a taky pro to, že by to bylo vůči Charliemu kruté, i když už tu není.Čtrnáct dní a pak už Marlenu neuvidím. Bude se mi po ní stýskat.

Sedíme v příjemném lokálu a naproti mně se uculují dva lidé. Charlie je měl rád. Jednim je Marcus. Byl to Charlieho nejbližší přítel. Má zde svou partnerku Lillith.Povídáme. Je to taková přátelská konverzace, kdy se jen velmi zřídka dozvíte něco opravdu zajímavého. Navzdory tomuto faktu se bavím. Pijeme víno a já kouřím. Cigarety mi zachutnaly možná i proto, že jsem svou první cigaretu dostal od Marleny.Večer ubíhá velmi rychle. V jednu chvíli Lilith někam odběhne a já se dám do hovoru s Marcusem samotným.

Život ti někdy dokáže připravit velká překvapení, povídám.

A co připravil tobě, ptá se Marcus.

Představ si, že se vzbudíš a před očima máš zrcadlo, které obrátí svět. To se mi teď stalo. Všecko poznávám, ale nic neznám. Nic jsem vlastně nikdy neviděl. Je to jako bych byl nemocný a přitom se cítím výborně.

Myslím, že tě chápu.

Já si myslím, Marcusi, že mě teprve pochopíš. Tohle je jedna z věcí, které se nedají pořádně popsat. Možná bych to dokázal, ale vyžadovalo by to mnoho času a ten já nemám.

Kdo taky má hm? Dnešní svět je moc hektický a člověk by se z toho zbláznil. Ty ale vypadáš teďka opravdu dobře. Nevšiml jsem si toho, dokud to Lillith nezmínila.

Děkuju ti, Marcusi. Ale tohle mi dlouho nevydrží. Brzy to zase bude něco jiného.

Budu ti držet palce, aby to vydrželo, usmál se na mě.

Taky jsem se usmál a ťukli jsem si.

Jenže se mi smát nechtělo. Uvědomil jsem si, jak krátký čas tu budu a půlka z toho bude zničená nemocí. Brzy se klenby mých tváří propadnou. Má svalová hmota zmizí. Moje srdce a plíce se zpomalí.

Marcusi, musím jít, zítra mám práci. Tak takhle by to řekl Charlie.

My taky. Rádi jsme tě s Lillith viděli. Akorát nevím, kam zrovna má choť zmizela, ale určitě by ti řekla něco ve smyslu, že jsi krásný muž a měl by sis někoho najít. Pak by se rozloučila.

Já bych si to rád poslechl, ale spánek mě brzy přemůže. Tak se měj.

Ahoj.

Den třetí a prázdnota.

Na ticho a samotu se zvyká rychle. Vyhovuje mi to stejně jako něčí společnost. Chtěl bych tu mít Marlenu. Ale vím, že by se celá věc mohla pokazit, kdybych to uspěchal. Nerad bych jako svou poslední věc na tomhle světě naštval zrovna ji.Celý den sedím a pozoruji obrazy, které jsem s Charliem před jeho smrtí koupili. Jsou krásné. Krom jednoho. Ten, co mi ukazuje Devadesát pět. Je to jako maják, který hlásá, že přesně tohle mě čeká. Mých pětadevadesát. Charlie měl nemoc. Říkal jí přítelkyně, a i když ji nenáviděl, tak se s ní snažil mluvit, protože to byla jediná věc, která mu mohla rozumět. Aspoň to si myslel. Ta nemoc stvořila mě. Nyní je to má přítelkyně. Ale já k ní nebudu mít žádný pořádný vztah. Na to jsem tu moc krátce a je tu tak málo věci, které jsem udělal. Nic mi tedy nezhatí. Nemám ji proč nenávidět, ale ani ji nemusím milovat, i když mi do jisté míry dala život.

Den osmý a Marlena

Na dnešek jsem si pozval Marlenu. Rozhodl jsem se, že jí vše řeknu. Ne protože bych ji miloval a ani ne protože bych jí chtěl ublížit. Myslím, že si zaslouží vědět pravdu.V pět odpoledne se ozvalo klepání na dveře. Byla to samozřejmě Marlena. Otevřel jsem a ona vešla dovnitř.

Chceš mluvit o tom, co se stalo, Adlei, ptá se mě.

Asi ani ne, Marleno.

Tak to je dobře, už tak mi to dost komplikovalo poslední dny. Ráda bych jen tak konverzovala, bylo-li by to možné, navrhuje.

Bohužel ti budu muset odepřít radost z pouhé konverzace. Potřebuji ti něco vysvětlit a ukázat.

Je to nutné?

Naneštěstí ano.

Tak povídej.

Charlie onemocněl asi před třemi měsíci. Onemocněl velmi vážně. To proto já vypadám tak dobře. Vypadám tak, jak vypadám, protože Charlie velmi rychle začal ztrácet váhu. Jeho postava se jednoduše zlepšila. Jenže nemoc postupuje velmi rychle a Charlieho to ubíjelo. Pak ho nemoc začala rychle ničit.

Počkej, Charlie, co je to za nemoc? A proč o sobě mluvíš tak zláštním způsobem, ptala se Marlena s naléhavostí v hlase i očích.

Všechno to vysvětlím, Marleno, ale prosím ,nepřerušuj mě. Charlie měl rakovinu. Ozval se Marlenin vzdech. Rychle ho ničila. Nebyla to obyčejná rakovina. S touhle doktoři nemohli nic dělat, protože napadá nervové buňky v mozku. Před pár dny jsem vznikl já a Charlie začal ustupovat do pozadí. Věděl jsem, že brzy odejde a zůstanu tu jen já sám. Před šesti dny Charlie Adlei odešel na dobro a já jsem tu zůstal sám. Nerad to říkám, i když mi to až zase tolik nevadí, ale brzy zemřu také já a i Charlieho tělo. Určitě sis všimla, že rychle chátrá. Moje … Charlieho plíce selžou a srdce se zastaví. Odmlčel jsem se.

Co to prosím tě povídáš ,Charlie, ptá se Marlena sklíčeně.

Charlie už tu není, říkám jí.

Ale samozřejmě,že tu jsi, vždyť se na tebe právě dívám! A ta rakovina? To je pravda?

Ukázal jsem jí Charlieho nález z nemocnice. Bylo tam vše, co jsem ji právě řekl, ale v odborné jazyce. Je zajímavé, jak lidé uvěří složitě psanému papíru namísto blízkého přítele. V mém případě je to trochu jiné. Já vlastně Marlenu znám pouze pár dní.

Teď začala brečet a povídá mi něco, ale není jí rozumět.

Po chvíli se uklidní. Slzy jí stále tečou, ale už může mluvit.

Charlie, je mi to hrozně líto!

Nemusí ti to být líto a jak už jsem řekl, tak Charlie je pryč.

Co to povídáš, křičí na mě.

Říkám ti čistou pravdu. Charlie odešel spokojeně a to ti může být útěchou. Za pár dní odejdu taky, ale o mě se neboj. Já se s tím dokážu vypořádat snáz.

Charlie!!!

Marlena se sebere a vyběhne ven. Je mi jí líto. Nechci aby byla smutná, ale tohle jsem ji musel říct.

Je to přesně, jak říkal Charlie. Lidé nejsou schopni pochopit a nebo přijmout fakt, že člověk nemá jméno, anebo že se stal někým jiným.

Třináctý den a zítra zrána odcházím.

Poslední dny jsem trávil v galeriích. Volal mi Marcus, chtěl se se mnou sejít, ale já ho s díky odmítl. Řekl mi, že mluvil s Marlenou a že říkala, že mám rakovinu. Já mu pověděl, že přesně tak se situace má. Vzdychl. Pak už se nesla konverzace ve velmi smutečním tónu. Marcus povídal, že Marlena si myslí, že jsem se z toho zbláznil. Povídám mu, že tak to nejspíš nebude. Neměl jsem dost času, abych se zbláznil. Vysvětlil jsem mu, že Charlie bohužel odešel už dřív a já jsem spíše jen nájemníkem v jeho těle.

Myslím, že i Marcus si myslel, že Charlie je blázen a že povídá nesmysly. Jen já jsem teď věděl, co se děje. Nevadilo mi to. Byl jsem spokojený. Našel jsem zalíbení v obrazech. Obzvlášť Salvador Dali mě zaujal. Vydržel jsem na jeho obrazy koukat hodiny. Věděl jsem, že nemám moc času nazbyt. Jenže sledování jeho obrazů byla jedna z nejlepších možností. Druhá nejlepší možnost. Nejlepší možnost byla Marlena. Věděl jsem, že by pro ni bylo těžké být teď se mnou. Myslela by si, že je s Charliem a možná by se cítila podvedená.

Večer mi bylo jasné, že zítra odejdu za Charliem. Moje tělo… můžu ho již nazývat mým, protože na světě není jiné osoby, které by patřilo více… chátralo a hublo velmi rychle. Navzdory tomu jsem se cítil stále relativně dobře. Byl jsem sice unavený, ale rozhodně ne zničený.Ozval se zvonek. Byla to Marlena. Velmi rád jsem ji viděl.

Ahoj, pronesla ponuře.

Marleno, usmál jsem na ni.

Pozval jsem ji dál a otevřel jsem láhev vína, které mi tu ještě zbylo. Netrávil jsem čas nakupováním.

Charlie, nevím, co říct, povídá mi.

Charlie už tu není, jsem tu jenom já. A nemusíš říkat nic, není to potřeba.

Jak to, že to není třeba, ptá se mě.

Útěchu nepotřebují. Byl jsem tu příliš krátce na to, abych se bál odchodu pryč. Jsem ovšem velmi šťastný, že jsem tě potkal. Charlie tě měl velice rád a já tě mám taky moc rád.

To je od tebe pěkné, Adlei.

Tentokrát už ji opravovat nebudu. Charlie Adlei je pryč. Pokud jí bude lépe, ať mi říká Adlei.

Děkuji, Marleno. Jak to jde s naším obchodem, ptám se jí.

Promiň mi, ale o tom ti moc teď nepovím. Od té doby, co jsem zjistila, že jsi nemocný, přestala jsem se tomu věnovat.

To nedělej, má milá. Lidé pořád umírají a já budu jeden z nich a ještě ke všemu mi to ani nevadí. Rád bych tu zůstal, ale nemůžu toho chtít moc. Ty se kvůli mé a Charlieho smrti nesmíš ničit. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Nemarni pak svůj čas na smutek víc, než bude nutné.

Marlena se trochu uklidnila. Dál mi říkala Adlei, ale nevadilo mi to. Povídali jsme celý večer. Zůstala u mě v noci. Před spánkem ji opět hrkly slzy do očí.

Nikdy jsem neslyšela o rakovině mozku, povídá mi. To se tak jmenuje?

Ne. Je to velmi zvláštní druh rakoviny. Její název zní rakovina devadesát pět. Je to podle času, který člověku zbývá od propuknutí nemoci. Devadesát pět dní.

Nedá se s tím nic udělat, ptá se ještě.

Obávám se, že ne. Ale ničeho se neboj, Marleno. Vše je tak, jak má být.

Ty jsi tu místo Charlieho proto, že ta rakovina zasahuje mozek?

To ti nedokážu říct. Nevím to. Je to ale možné.

A ty jsi úplně někdo jiný než Charlie?

Mám s ním stejné vzpomínky a cítil jsem, co cítil on. Ale jsem jiná osoba v jeho těle.

A miluješ mě?

Miluju tě, jak jen to dovedu.

Poslední den

Okolo třetí ráno jsem se vzbudil. Marlena spala. Oči měla stále napuchlé od pláče. Myslím, že nevěřila tomu, že nejsem Charlie Adlei. Ale určitě ji to nahlodalo. Poslední věc, co jsem na tomhle světě řekl, bylo miluji tě. Neumím si představit lepší život.

Dech se mi rychle zpomaluje. Začíná mě hodně bolet hlava. Nebráním se tomu. Nepotřebuju tu být déle. Tohle bylo dobré a nechci si to už kazit.

Zastavilo se mi srdce a já mizím. Odcházím k Charliemu. Možná mi dovolí, abych si říkal Adlei. To by bylo pěkné.