Špatnej den

Je dobrý bejt snílek? Nebo je lepší bejt smířenej se vším? Příběh dívky, která se snažila být něčím víc... 

Existujou tři druhy lidí. První jsou snílci. Lidi, který otevřou svoje očka v tomhle novým světě a brzo na to si řeknou, hele tak jo. Tohle je vono. Tady budu teď žít, tak z toho vytřískám maximum. Hned, jak začnou chodit, tak půjdou za svým snem. Jsou jako lovecký psi. Běžej tak dlouho, dokud jim stačej síly a pak ještě chvilku, protože pro ně limity neexistujou.

Pak tu sou ti druzí. Můj pracovní název pro tuhle skupinu lidí sou klidaři. Ale asi není úplně přesnej. Klidaři otevřou svoje očka a řeknou si, okej, tak jo, tohle je svět. Svět, kde prostě nějak musím přežít. Svět, kde musím přežít, tak si to zpříjemním tak, jak jen to je možný. Sny je zdržujou. Sny jsou jim, narozdíl od snílků, na nic. Je to jen obtíž, která tě zdržuje od hlavní náplně života a to je přežití v co možná nejpohodlnější možný formě.

A pak tu sou lidi jako já. Lidi, kterým já osobně říkám rozpolcenci. Lidi, který sou tím nejhorším z obou světů. Maj svoje sny a život bez snů je pro ně prázdnej. Ale zároveň nemaj ten motor, kterej žene snílky pořád dál. Takže sou jenom rozpolcený. Je to určitá forma prokletí. Každej den se budíš s tím, že tentokrát se svýmu snu přiblížíš. Každej den deš spát s tím, že to teda vyjde určitě zejtra. Každej zejtřek si říkáš, že nemáš kam spěchat, protože máš dost času. Ještě sem nedošla do chvíle, kdy bych si mohla říct, a kurva, tak jo, všechno mi to uteklo. Ale myslím si, že se to stalo už spoustě rozpolcenců přede mnou.

Tohle byl jeden z důvodů, proč sem se rozhodla, s tím něco dělat. Někdy sem si přála, abych svoje očka nikdy neotevřela. O kolik by byl život jednodušší, kdyby ta dvě zpropadená kukadla zůstala zavřená. Jenže to oni né. Oni se musely prostě otevřít a ukázat mi svět. No co, řekla sem si. Zkusit to můžu. Jak se říká, tak člověk za pokus nic nedá.

A teď tu sedím, o dvacettři roků později. S violoncellem. A hraju na ulici. Na ulici, kde dost možná lidi nutím k sebevraždě, aby už nemuseli poslouchat to moje vrzání. Jsem pesimistka. Nikdy jsem si nemyslela, že sem dobrá v tom, co dělám. Ale na tom nesejde. Baví mě to. Snílek by udělal všecko proto, aby mohl hrát, takže zkouším být snílkem. Snílek by nepřestával, dokud by mu lidi do obalu nenaházeli dost peněz. Možná. Já po hodině hraní s prázdným obalem na cello jen skučím. V duchu. Nikdo mi nehodil jedinou korunu. Aspoň si nemyslí, že sem žebrák, říkám si. Ale taky si nemyslí, že něco umím. A tak si řeknu, co by udělal snílek. Snílek by hrál ještě víc a líp. A tak se do toho opřu. Jenže čím víc se do toho opírám, tím hůř hraju. Z občasných falešných tónů se stává denní chleba. Chyba, chyba a zase chyba. Kolem prošla banda puberťáků, co se mi smála do očí, když sem to kurvila. Snílek by snil dál, říkám si. A tak se snažím ještě víc a při větší snaze to kurvím ještě víc.

A pak je to ještě horší. Přichází stud a do očí se mi derou slzy. Špatnej muzikant, co brečí na ulici, protože neumí pořádně hrát. Vím, že to není dno, ale jako dno mi to připadá. Co by udělal snílek? Snílek by přidal a tak přidávám. Přes zamlžené oči, který měly zůstat zavřené, už skoro nevidím a hraju ještě hůř. Tohle je extra špatný i na mě. Občas zaslechnu smích od lidí, co prochází kolem. Když si protřu oči, uvidím skupinku cizinců, která si na mě ukazuje a když si všimnou, že je sleduju, taktně se otočí, šeptají. Bylo by to dobré, kdyby o pár vteřin později nevybuchli v hurónský smích.

A mně v hlavě už neběží, co by udělal snílek, ale místo toho tam bliká výstražný nápis "SEŠ K NIČEMU". Rudě září v mým vědomí. Slzy už mi tečou i po tvářích. A tak odkládám cello a začínám balit. Výdělek... nula. Vlastně ne. Tohle musí jít přeci do mínusu, říkám si. Neodcházím přeci s prázdnou. Odcházím s odpornou vzpomínkou, která mě bude pronásledovat ještě dlouho. Znám se.

Sbal to a vypadni už, proběhne mi hlavou. A tak skládám svoji přenosnou židličku. Balím svoje cello do prázdného obalu. A pak s plnýma rukama vyrážím zpátky domů.

Když se vracím, říkám si, jestli by tohle udělal snílek. Asi ne. Ale já prostě snílkem nejsem. Snílkem asi ani nikdy nebudu. Co bych měla udělat proto, abych jím byla, ptám se sama sebe. Ale nic mě nenapadá. Možná... možná... bych se mohla opít. Najdu nejbližší hospodu, kde není moc lidí a sedám si tam. Dávám si vodku a víno. Standardní kombinace na zabití strastí. A pak ještě jednou dokola. Druhý kolo mě už trochu odrovná. Sedím sama... ne, vlastně se svým cellem, který je daleko víc hudebníkem , než sem já sama.

Sedím v salónku, vedle je velkej stůl s velkým nápisem reserve. Brzy se začnou trousit hosté. A já tak přicházím o svůj klid. K mýmu úděsu si s sebou většina z nich táhne nástroje. Kytary, housle, mandolíny a kdoví, co ještě a tak se snažím si jich nevšímat a opít se. Třetí vodka a třetí víno. Blem blem, to to jede, říkám si. A cítím se konečně lépe. Život beze snů je o tolik snažší. Prostě piješ. A piješ a piješ. A pak uvidíš, co se stane. Je mi líp. Čtvrtá vodka a čtvrtý víno přichází, když už vedle z vesela hrajou. Začali Frankym Dlouhánem, toho mám ráda. Je mi líp. A broukám si s nima. Je to příjemný. Rty se mi motaj, když zpívám, ale nic mě najednou netrápí a tak zpívám a zpívám. Konec písničky.

Od vedle se mě ptaj, jestli si s nima nechci zahrát. Chci! Tyhle lidovky bych zvládla líp. A tak vybaluju zase svoje cello a sedám si k nim. Zrak mě klame. Mlží se. A ruce jakbysmet. Pletou se. A pak začnou hrát. Znám ty písničky a tak hraju s nima a k tomu zpívám. Hraju jako o život, abych napravila předchozí zklamání. Jedna, dvě , tři a dál. Jde to dobře. Je to lepší. Je to lepší než na tý posraný ulici, kam už nikdy nepudu. Bavím se. A hraju dál a dál. Čas běží a do toho dál piju. Jazyk se mi trochu motá u zpívání, ale to se stává. Hlavně , že můžu hrát.

A pak … pak skončí několikátá, ani nevím kolikátá, písnička a stůl se na mě podívá. Uprostřed sedí knírač s kytarou a vřele mi povídá, že sou moc rádi, že s nima hraju, ale že hraju mimo rytmus a hrozně falešně, takže jestli bych nemohla chvilku přestat. Rozhlédnu se po ostatních a všechny oči se upíraj na mě. Zasraný, zkurvený kukadla a všechny čuměj na to, jak to tady kurvím. Jak to, že sem to nepoznala, jak to, že sem si... a pak se podívám na lístek. Šestá vodka, šesté víno. Motá se mi hlava. A ty oči. Sledujou mě. Na půl s odporem a na půl se strachem, jestli ztropím nějakou scénu. A tak dneska už podruhý balím svoje cello. Balím ho, protože mě o to požádali. Moje tělo právě prorazil rampouch. Chce se mi zvracet, ale ne z alkoholu. Balím svoje cello a odcházím. A ten roztomilej, starej knírač s kytarou za mnou volá, ať se vrátím, že sem neměla svůj den. Ať s nima ještě posedím. Lítost z jeho hlasu je jako šlehnutí bičem. Když by držel hubu, bylo by to lepší.

Chci zaplatit, ale peníze mi padaj na zem. Když se pro ně ohýbám, zapomínám , že mám na zádech svoje cello. Jeho krk se opře o bar a já padám na záda. A najednou slyším křupnutí. Slyší ho všichni. Je úplné ticho a všichni sledují, jak sem si zničila svůj sen. Rychle otevřu obal a … kobylka je zlomená, což o to, ale prorazila sem i celý tělo cella. Propadlo se dovnitř. Z očí se mi řinou slzy. A pak vzhlédnu. Všichni na mě koukají. S takovou lítostí... je mi z toho špatně. A knírač ke mně běží a říká, že to se stane a že se to opraví a že ať si nedělám vrásky. Chce mi dokonce setřít slzy z tváří a já mu dám facku. A ostatní od jeho stolu na mě začnou křičet. Zaslechnu , že mám jít do píči. Ať vypadnu. A knírač na mě kouká velkýma, hnědýma očima a ve tváří má nechápavej výraz, jako malý štěňátko. Je mi z toho špatně. Kéž by se jeho kukadla nikdy neotevřely. Teď by tady totiž na mě takhle nevejraly a já se nemusela cejtit jako ta nejstranější bytost pod sluncem.

Zavírám obal a utíkám. Dřevo a kobylka z rozbitýho cella mi rachtá na zádech , jak běžím pryč a za mnou běží hostinský. Křičí, ať koukám zaplatit. A já utíkám ještě rychlejí, ale pak jen spadnu a uslyším další praskání. Nééé, nééé, nééé!!! Za ruku mě chytí medvědí tlapa obrovitého vrchního a zvedne mě na nohy. Říká něco ve smyslu ,že mám zaplatit, kurva. Tahám z kapsy pětistovku, dávám mu jí a utíkám pryč. To je moc, ty trubko, křičí za mnou, ale já už chci být pryč. Chci být sama.

Sama se svým cellem. Cellem, který sem sama zničila. Na padrť. Co by asi udělal ten zkurvenej snílek. Složil ho dohromady, vrátil se zpátky na ulici a hrál. Šlo by mu to. Jenže já nejsem, doprdele, žádnej snílek. Sem jen obyčejná holka, co nemá neobyčejnej talent. A ještě ke všemu si zničila nástroj. Sedím v prázdné ulici, je tma a já si baterkou na mobilu svítím na svůj zničenej nástroj. Po tvářích mi tečou slzy. Zrak se mi opilostí motá čím dál víc. Je mi špatně. Nevím, jestli z chlastu a nebo z toho, co se stalo. Musím ho pohřbít, pomyslím si.

Jdu a rachtám. Rachtám kousky přítele, kterej byl jediným hudebníkem z nás dvou. Rachtá, protože je rozbitej. Kdybych mohla rachtat, taky bych rachtala. Ale nemůžu. A tak cello rachtá za nás za oba. Myslím, že kdyby mělo duši, tak mi vyčítá, co sem mu udělala. Možná to je opilost a možná blázním, ale slyším jeho zvuk ve svejch uších. Dlouhý, falešný tóny, který mi vyčítaj, co sem mu provedla. A to ani nemá ty debilní kukadla.

Jdeme a rachtáme. Jsme oba smutný. Jdeme v tichu a prázdnotě. Město kolem pro mě zmizelo. Sem jen já a moje zničený cello. A moje opilost. Asi sem sobecká. Všechno je totiž moje. Moje stesky, moje strachy, moje absence bytí snílkem. Všechno je jen o mně. Je mi ze mě špatně. Musím ho pohřbít, vzpomenu si.

A tak jdu na most. A přitom si říkám, jak je asi debilní pohřbívat svůj nástroj a to ještě ke všemu na mostě. Ale říkám si, že to prostě hodím za hlavu. Celý tenhle strašný den hodím za hlavu.

Brzy stojím nahoře a hluboko pode mnou je temnota noci. Někde tam dole nechám své cello navždy spát. Bude mu tam lépe. Nebo nebude. Dyť je to cello. Co mu na tom sejde.

Sundám si ze zad rachtající obal a dám jej přes zábradlí. Chvilku mi v ruce visí ve vzduchu a pak jej pouštím. Padá do tmy. Pár vteřin a ozve se rána. Je pryč, pomyslím si. Je nadobro pryč.

… je mi po něm smutno. Možná sem snílek, doufám totiž, že vyletí zpátky úplně  v pořádku. Ale svět není kouzelná koule, která plní přání.

Kéž by se moje kukadla nikdy neotevřely. Kéž bych zůstala tou masou ničeho, kterou jsme všichni před narozením. Kéž bych nikdy nebyla. Pomaličku dávám jednu nohu přes zábradlí. Kéž by zůstaly zavřený a nenutily mě jít dál. Kéž by mě život nedostihl. Ale on za mnou přišel bez ptaní. Prostě přišel a ani nezaťukal. Druhá noha se pomalu šine za zábradlí a ruce mě drží nad propastí. Kéž by moje kukadla byly jiný. Kéž by byly snílkovský. Snílky naděje neopouští. Možná. A možná jsem doopravdy snílek. Možná snílci končí právě takhle. Možná snílci mlčky letí tmou a pak dopadnou. A jejich kukadla se zavřou a v tichosti zmizí...

...jenže já nejsem snílek a tak při pádu křičím. Mám strach a vzduch je moc studenej a tma tam dole se rozjasňuje, protože pod ní je zem. Kéž bych byla snílek....