Malý konec

Pokud vše skončí, tak co bude ta úplně poslední věta či slovo, které po sobě zanecháte na umírajícím světě? 

V době příchodu oné kritické zprávy jsem byla v koupelně. Sprchovala jsem se příjemně teplou vodou. Na horkou jsem moc citlivá, takže vždycky hodinu kroutím kroutítkem ve sprše, než se mohu osprchovat.

Když jsem se dosprchovala a vylezla z koupelny, moje spolubydlící Hanka seděla u televize a po tvářích jí tekly slzy.

"Co se děje?" vyděsila jsem se.

"Konec světa." řekla tiše a stroze.

"Cože?" zasmála jsem se. Nemůže to být nic jiného než legrace, říkala jsem si.

"Blíží se konec světa." vzlykala Hanka.

"Jak to? Cože?" ptala jsem se zmateně.

"Podívej se sama." řekla tím tichým, zlomeným hlasem, který jsem od ní nikdy neslyšela.

"...pochyb o tom, že informace je ověřená. V Cernu došlo k poruše ve chvíli, kdy byl testován vznik miniaturní černé díry. Tak se k tomu vyjádřil přední teoretický fyzik, Andrew Korschak z Oxfordské univerzity. " Následoval střih na muže v pozdních letech, který si ustaraně otíral zpocené čelo.

"Ta pravděpodobnost byla vyloučena. Možnost, že by nastalo fatální selhání celého systému, byla minimální. A přitom je vše jištěné nouzovým vypnutím celého areálu. Jenže selhal i záložní systém a urychlovač částic dodával další a další materiál do černé díry. Dodával jej dostatečně dlouhou dobu, aby masa černé díry překročila kritickou hranici. Za normálních okolností by se zhroutila sama do sebe. V nejhorším případě by explodovala a srovnala se zemí půlku Evropy, ale ona stále rostla, až překročila kritickou mez, kdy zhroucení přestalo hrozit a začala pohlcovat částice kolem sebe. Cern byl ihned evakuován, ale jeho zánik je stejně jistý, jako je zánik celé naší sluneční soustavy." vyprávěl profesor Korschak. A potom se jej reportér zeptal, jak dlouho bude trvat, než zmizí naše planeta z vesmíru.

"Maximálně to bude v řádech hodin. Už nyní máme díky měření vcelku přesné informace. Do 13 hodin bude všechno , co známe, zničeno. Co bude následovat vám ani nemusím složitě vysvětlovat. V tuhle chvíli je důležitá jediná věc. Rozlučte se svými milovanými. Vzpomínejte na krásné chvíle vašeho života. Užívejte si sex." řekl s úsměvem na tváři profesor fyziky, od kterého tato slova zněla naprosto nepatřičně.

Moderátor pokračoval dál, ale já už jsem neposlouchala. Třásla jsem se. Mysl vypověděla. Nastoupil ryzí a nefalšovaný strach, který zabil veškeré myšlenky. Jen jsem tam stála a vnitřnosti se mi svíraly. Chtělo se mi zvracet.

"Mej,my umřeme." řekla Hanka a otočila na mě svůj pohled plný slz a děsu. Mej... tak mi říkají lidé, kteří brzy už nebudou existovat. Jinak se jmenuji Markéta, ale jména ztrácí rychle na důležitosti tváří v tvář konci světa.

"Vypadá to tak." odpověděla jsem.

A pak bylo hrobové ticho. Ticho tak rozsáhlé a hluboké, že jej nebylo možné zlomit. A brzy bude ticho ještě daleko větší. Nekonečné. Až zmizíme, nebude už více hlasů. Zůstane po nás jen černá díra, která pohltí vše, ale nebudou žádné uši, které by slyšely, jaký to je hukot. Když v lese spadne strom a nikdo tam není, zazní nějaký zvuk? Tak zní klasická filosofická otázka. Myslím, že nic nemůže zaznít, když to nikdo neslyší.

"Mej, já mám hroznej strach!" řekla Hanka. Sledovala mě. Chtěla pomoci. Chtěla, abych jí řekla, že to všechno dopadne dobře. Ve zprávách mezitím běžely další rozhovory. Obdivovala jsem oddanost lidí, kteří místo toho, aby se utekli rozloučit s rodinami, stále mluvili a vysvětlovali světu, co jej čeká. Má to vůbec cenu? Za třináct hodin bude stejně po všem. Nebude už ani jediné ucho, které by naslouchalo a nebude ani kousek paměti, který by si pamatoval všechny ty nyní důležité informace, které za 13 hodin budou mít nulovou hodnotu.

"Mej! Řekni něco!" křičela na mě Hanka hystericky. Ale co bych říkala. Svět zmizí. Všichni zmizíme. Slova už nemají hodnotu. Nic už nemá hodnotu. Možná modlitba , ale jak bych se mohla modlit, když jsem celý život ateista. Nenaučím se věřit v Boha za 13 hodin. I když situace si to žádá. Měla bych se začít modlit? Měla by se modlit Hanka? Měli bychom jít do kostela? Najednou ta poslední věta zněla ohromně racionálně. Na posledním schodě k totálnímu vyhlazení zní kostel jako ta nejrozumnější možná alternativa. Ale i tak je to pořád dostatečně velká blbost, abych ji zvrhla a tak také dělám.

Hanka mě chytá a křičí, nesrozumitelně na mě řve. Ve tváři má výraz, který jsem nikdy u nikoho neviděla. Absolutní zoufalství. Psychóza z blížící se smrti.

"Hanko, lehni si." řeknu jí klidně. Ale ona pořád křičí a škrábe mě. Dám jí facku a Hanka se zklidní. Kouká na mě vyplašenýma očima a už nekřičí. Bolest její záchvat zmírnila. Jsme jen lidé. Bolest nás probere. Bolest se nedá zastavit. Vezmu Hanku za ruku a táhnu jí k posteli. Pokládám jí a přikrývám peřinou. Pod peřinou se schováváme před bubáky. Proč by nemohla pomoci proti konci světa, říkám si pro sebe.

"Udělám ti něco k pití, bude ti pak lépe." řeknu jí. Dívám se na třesoucí se postavu v posteli a slyším její vzlykání. V televizi běží záběry z družice, které ukazují mizící středisko. Jde to rychle, pomyslím si. Srdce se mi sevře a strach vzroste. Ale teď není čas na paniku. Musím pomoci Hance, řeknu si.

V lékárničce mám prášky na spaní. Jsem trochu neurotik. Brzy jím už nebudu, takže nevadí, když je spotřebuji. Všechny je naházím Hance do čaje, co jsem právě udělala. Asi jí to zabije. Alespoň budu mít jistotu , že její strach skončí.

Když jí podávám skleničku se slovy, že bude všechno v pořádku, podívá se na mě s nadějí. Takovou , jakou jsem vůbec nečekala. Moje ruka strne v půli cesty, ale pak se dá rychle do pohybu. Když zbývá 13 hodin do konce světa, není čas na dlouhé přemýšlení. Hanka sklenici hltavě vypije. Musela cítit, že je plná rozpuštěných prášků. Musela to vědět, protože se jí křivil obličej hořkostí, když pila. Brzy usíná.

A já tu sedím sama. Chtěla jsem zavolat rodičům a říct jim, že je mám ráda. A že jsem vděčná za to, že jsem tu mohla být. Ale sítě jsou beznadějně přetížené. Televizi jsem vypnula a poslouchám tichounký dech Hanky, který každou vteřinou slábne. Brzy utichne úplně. Je to podivný pocit. Právě jsem někoho zabila. Nemám výčitky. Uvnitř mě je najednou úplné prázdno. Nic už nemá smysl. Výčitky už vůbec ne.

Země se mírně chvěje. Nedoufala jsem vědomě, že to je všechno lež. Ale moje podvědomí mi to asi namlouvalo a chvění, které cítím, mému podvědomí potvrdilo, že je to všechno pravda. Venku se ozývají rány. Kdo by si myslel, že konec světa bude klidný, tak se plete.

Svět končí v plamenech. Město hoří a křičí. Předpokládám, že hlavně proto, že už neexistují zábrany. Neexistují žádné mantinely lidského chování. Lidé už nejsou svázáni tím, co si budou myslet ostatní a mohou dát průchod svým nejhlubším touhám. Vyjdu na balkón s očekáváním tisíců padáků, kde si lidé budou chtít zkusit, jaké je to být ptákem, ale letadla nelétají.

A tak tu stojím. Sleduji, co se děje. Město je v plamenech. Možná si někdo řekl, no a co. Tak všechno zapálíme. Stejně je konec světa, tak to nevadí.

Země se chvěje čím dál tím víc. A já si říkám, že 13 hodin byl asi hodně střízlivý odhad. Bojím se jako nikdy v životě. Třesu se v rytmu chvějící se země. Ale brzy mě předstihne a třese se rychleji. Z našeho paneláku padá nejprve omítka. A pak uslyším praskání. Následuje ohromný hluk. Moje vidění je rozmlžené. Jednak mám v očích slzy a druhak se svět třese víc, než je zdrávo.

Panelák vedle nás se zhroutí. Křik lidí si jen představuji, protože přes hluk padajícího betonu není nic jiného slyšet.

"Už je to tady." řeknu nesmyslně nahlas. Přijde mi to k té chvíli vhodné.

Třesení zesiluje a já zajdu opět dovnitř. Nechci se dívat, jak se svět kolem mě bortí. Hanka leží klidně a já jí závidím, že už to má za sebou. Musím být statečná, říkám si. Nemá cenu panikařit. Lehám si k ní do postele a přitulím se k mrtvému tělu své spolubydlící.

"Bylo mi s tebou hezky, Hanko." řeknu zbytečně, ale v mých uších ta věta vůbec nezní jako zbytečná.

A to mi dodá naději. Naději, že můžu říct něco, čím se s celou tou pohromou vyrovnám. Chvíli přemýšlím, co by to mělo být. Co by měla být poslední slova, která za sebou zanechám na tomhle podivném, končícím světě. Přes rámus padajících domů už není nic slyšet. Ale o to už nejde. Jde jen o rozloučení. Všude kolem mě se hroutí celý věžák.

"Děkuji" zašeptám.