Hlavně prázdný

Co se stane s člověkem, který bude moci prodávat své vzpomínky a emoce? Kam až může dojít člověk, který se prodejem vzpomínek živí?

Hlavně prázdný.

Dvě kompletně odlišné věci.

Ptáte se proč?

Protože hlavně prázdný je kontejnér vyvezený popeláři.

Hlavně prázdný jsem já.

Moje hlava je tak prázdná, jak jen máloco.

Ještě nedávno byla plná myšlenek. Myšlenek, nápadů, teorií a kdoví čeho ještě.

A najednou je moje hlava prázdná.

Je totiž ustrašená. Rád bych napsal, že ji za to nenávidím, ale myslím, že bych to dělat neměl. Myslím, že pokud mají lidi něco nenávidět, tak to nikdy nesmí být jejich vlastní hlava. A tak to nenapíši.

Strach zabíjí myšlení. Je to mantra, kterou si opakuji často. Možná moc často. Možná moc málo. Taky neznám odpověď. Kdo ví. Kdo ví.

Já bych chtěl vědět. Ale chtít asi nestačí.

Rozumět sám sobě není žádná legrace. Vůbec. Kdo si myslí, že sám sobě rozumí, tak je pozdezřelý, moc mu nevěřím.

Jenže se asi pletu. Budou lidé, co sami sobě dobře rozumí. Lidé, kteří v sobě mají jasno. Vědí, co a jak se děje a vědí, proč se to děje. Vědí, co s tím dělat.

Pokud někdo takový existuje, tak mu závidím.

Jedna kamarádka mi kdysi řekla, že můj svět musí bejt prost tajemství. Tenkrát se mě to dotklo, jenže nic asi nemůže být dál od pravdy. Můj svět je plný tajemství. Tolika tajemství, že se s tím sotva jsem schopen vyrovnat.

Prvním tajemstvím jsem sám pro sebe já. Když jste si sami tajemstvím, tak máte v životě o zábavu vystaráno.

Teď mi to jako zábava nepřijde, ale teď mi jako zábava přijde máloco. Jsem moc náročný.

Vždycky jsem si říkal, že moje osobnost je nešťastná. Že věci moc prožívám. Koho by napadlo, že si z toho jednou udělám obživu. Mě tedy ne. Ale já jsem si tajemstvím, takže se to vlastně dalo čekat.

Raději bych měl vyrazit do práce, takové myšlenky mi nejsou příjemné. Je lepší pracovat. Hah. Jako by to v práci bylo jiné. Musím se smát sám sobě. Žiju jen ve svých snech a myslím si, že práce bude lepší, jenže v hloubi duše stejně vím, že se nic takového nestane. Jak bych taky nevěděl, trávím tam spoustu  času, vím , co mě tam čeká. Tak mi vysvětlete, proč od toho každý den očekávám zase něco jiného. V mých představách se tentokrát stane něco jinak. Jenže to se nestane, lidé jsou schématičtí. Chtějí dokola pořád to samé.

Sbalím si tašku. Nahodím na sebe bundu. Vzal bych si i deštník. Ale deštníky mě tak děsně štvou, že to nikdy neudělám. Zatím nejsem dost nasycen světem, abych se mu bránil deštníkem. Ta chvíle možná někdy přijde, ale nebude to brzy. Aspoň si to myslím, ale jak už víte, tak sám sobě rozumím prachbídně, takže co já vím.

Venku je skoro prázdno. Mám rád život ve městě a ještě radši mám život ve městě v děšti. Ve městě se o vás nikdo nestará a v dešti se o vás nikdo nestará už vůbec. Lidi v dešti nechodí, a pokud chodí, tak jsou schovaní pod deštníky. Nevidí, neslyší, prostě se schovají a vy jste sami. Sami tak, jak jinde být nemůžete. Je to zvláštní druh samoty.

Myslím si, že samota na venkově by mě neuspokojovala. Být sám sám. Tady sám nejsem nikdy. Tady je nás samotných víc. Vlastně je nás samotných spousta. A já toužím po pocitu sounáležitosti, kterou nechci s nikým sdílet. Zní to nerozumně? Možná i nesmyslně, ale já v tom význam cítím. Budu se opakovat, ale když nerozumím ani sám sobě, nedivím se, že ani vy mně nebudete rozumět.

Kolem mě se tyčí mrakodrapy. Je to jako vězení. Jen malá chodbička vozovky mě vede za mým cílem. Malá a prázdná chodbička. Obzvláště dnes je prázdná. Je tu déšť. Jen já a déšť. Mám poetickou náladu, řekl bych, tak mě prosím omluvte, jestli se vyjadřuji moc nejistě či nesrozumitelně. Není to tím, že bych to dělal schválně. Je to jen náladou, která se mi usadila za krkem. Za límcem. A pár hnusných ledových kapek s ní. Ale ty mi nevadí. Déšť je můj přítel. Zatím. Než se znepřátelíme.

Je temno. Smutno. Dnes je dobrý den na smutnou vzpomínku. Mrakodrapy se tyčí jako mříže všude kolem mě. Ulice jsou prázdné, jako to bývalo na divokém západě při přestřelce a já si ve svém kabátě šlapu tu svou cestu. Jen herka mi tu chybí. Na divokém západě to mohlo být hezké. Jen jste lasovali krávy a jedli fazole přímo z ohně a občas někoho zastřelili. Nebo byli zastřeleni. Příběhy a vzpomínky asi tenkrát neměli dlouhého trvání. A rozhodně jste nemuseli mít někoho jako jsem já.

Představuji si, jak mi k chůzi hraje klimpr. Tak se říkalo na divokém západě klavírům, aspoň si to myslím. Nevím, nejsem si jistý. Málokdy si jsem něčím jistý.

Vykračuji si v jeho rytmu. Když tu zahlédnu deštník. Černý. Černý jako je černé nebe. Z toho nic nekouká. Když se míjíme s pánem v kvádru s vážným výrazem, pokynu mu a cítím se jako šerif. Ochránce spravedlnosti v téhle krajině bezpráví. Jenže bezpráví není. Zločiny nejsou. Je jen déšť a vězení z mrakodrapů. A já si uvědomuji, že už nejsem hlavně prazdný. Moje hlava zase překypuje myšlenkami. Jsou jich tisíce a jsou maličké.

Do oka mi hrkne slza. Jsou tak maličké, že můžou zemřít. Nemusí přežít porod a když by jej přežily, tak já budu nezodpovědný otec. Nepostarám se o ně tak, jak by si zasloužily. Chvíli o ně mám strach, ale pak se smířím s tím, že prostě jednou zemřít musí. Nejpozději se mnou určitě. Ne že bych se na to v brzké době chystal, ale nemyslím si, že tu budu navždy. Naivní představy nejsou mojí doménou. Ale teď vám lžu. Jsou to právě naivní představy, díky kterým jsem tím, kdo jsem. Jsou to tyhle představy, které mě proslavily po celém světě. Je smutné, že mě zná celý svět, ale když by mě někdo potká na ulici, tak nepozná, kdo jsem? Já sám nevím. Drásá mě, když něco nevím. Mám z toho pak strach.

Pán s deštníkem je už daleko za mnou. A já si říkám, kam se vlastně poděl. To je krása měst. Lidé se ztrácí. Mizí. Tisíce letmých setkání. Všechna pominou. Všechna asi ne, ale pro mě ano. Nemůžu si dovolit mít přátele. Přátelé jsou jistota. Přátelé jsou stabilita. Stabilita je něčím, co si já dovolit nemůžu. Divíte se? Nedivte se. Stabilita je špatná pro obchod. Zvolil jsem si takovou cestu a tak se jí také budu držet. Když bych ji opustil, budu jedním z davu a být davem mě děsí víc, než cokoliv jiného. Z kapsy vytáhnu zápisník. Rád píši rukou, i když by mi stačilo si věty jen v hlavě přeříkat, ale to bych byl jedním z davu. Zapisuji si další nápad. "Stát se jedním z davu." Možná to bude hit a možná také ne. Kdo ví.

Stále prší. Už jsem promoklý na kost. Je mi zima a cítím se, jako bych měl horečku. To je dobré. Je to silné. Je mi zle. Je mi úzko. Samota mrakodrapové věznice na mě doléhá s čím dál větší silou. Nahrávací zařízení běží. Ještě chvíli musím jít, tak to totiž mají rádi. Mají rádi zvraty. Překvapení. Nepřekvapivá překvapení. Oxymórony. To je těší. A to je důvod, proč jsem špička.

Protože jsem pochopil, co ostatní chtějí. Nevím, co jsem já, co bych chtěl, ale vím, co chtějí ostatní.

Práce mi jde docela dobře od ruky. Mám radost, a tak musím vypnout nahrávací zařízení. Tahle vzpomínka a tahle emoce do nahrávky nepatří. Chvíli nechám ticho a déšť, aby se o to postaraly. Ještě že nemám deštník. Deštník brání prožitkům. A prožitky jsou můj denní chléb. Prožitky... takové hloupé slovo. Jako by existovaly nějaké žitky. Chvilku se rozesměji, ale déšť mou radost brzy zchladí.

Je neuvěřitelné ticho. Nevěřím mu. Ticho ve městě je něco, čemu věřit nesmíte. Ticho signalizuje klid. Ale ve městě klid není. Ticho ve městě je jenom iluze. Ticho ve městě je ulička, kam se ztratíte, když dlouho pijete. Ulička, kde na vás čeká jen past. Překvapení. Nože a muži. Muži s noži. Tichu něvěřte.

Ale nechci lhát. Ticho prolamuje tisíce maličkých zvuků. Kapky dopadající na silnici, na střechy a na zbylé stromky, které nepohltilo urbanistické šílenství. Lístky se třepotají a kůra mokne. U všech třech stromků v celé dlouhé ulici. Město je smutné. Příroda je daleko hezčí. Ale hezké ... to dělá každý neumětel. Vždycky jsem věděl, že mám na víc než na krajinky a láskyplné vzpomínky. Vždycky jsem věděl, že jsem lepší.

Další deštník. Tentokrát je to žena. Pozdravil jsem ji, když mě míjela. Měla v očích ten prázdný výraz. Prázdný výraz, který nahodíte, když vás nikdo nezajímá. Nemusíte se nijak tvářit. Ve městě ne, protože město je plné lidí a nemusíte na nikoho dělat dojem. Prázdný výraz bohatě stačí. Mohl by jej vystřídat výraz překvapení z toho, že vás někdo pozdravil jen tak. Ale teď už jsem si nehrál na kovboje. Teď jsem byl jen smutným osamělým mužem. Mužem, co by chtěl noc plnou lásky, která by jen na chvilku zahnala teskný výraz v jeho očích. Mohla se za mnou otočit, mohla být krásná, mohla být to, co hledám. Ale nebyla. Byla jenom prázdným výrazem, který mě minul. Minul a zmizel v hloubi města. Výrazem, který už nikdy v životě neuvidím. Aspoň ne od ní. Uvidím ho v jiných variacích. V té změti stejnosti, kterou budu potkávát až do konce života.

Na ulici mě nic nečeká. Chodím tu už dobu a žadný dobrý materiál se neobjevil. Musím někam zalézt. Někam, kde potkám tu pravou. Déšť mě ještě chvíli chladil, než jsem zaslechl smích z blízké vinárny. No, řekl jsem si, mám na to celou noc, třeba se mi tady poštěstí.

Našel jsem prázdný stůl na vyvýšené podlaze. Jsem tu sám. Všichni ostatní jsou pode mnou. Menší. Malý. Maličtí. A já jsem velikánem v téhle společnosti prcků. To se klientům bude líbit. Cítím pocit povýšenosti. Všichni tu jsou mladší. Mladší a nezkušení. Já vím, co je to život. Oni nevědí. Lžu. Nevím nic. Ale pocit si navodit dokáži. Pocit je to, co klienti dostanou. Pocit, že jsou dobří. Že vědí. Že jsou lepší než ostatní. Začnu o nich přemýšlet a ten pocit vzrůstá.. Pocit uspokojení, že oni nikdy nic takového doopravdy neprožijí. Budou ve svých bytech. Ve svých pevnostech. Skrytí před emocemi. A já jsem pěšák, který jde do bitvy. Za ně. Aby se jim nic nestalo. Dává mi to pocit moci. Ale nesmím o tom moc přemýšlet. Už jsem to párkrát udělal, a závěr? Zajímá vás vůbec? Né. Nesmím teď pochybovat. Musím se cítit dobře! Musím se cítit nadřazeně. Je to klišé, které mají rádi.

Sedím a koukám se po vinárně. Vínu tu nikdo nerozumí. Jen já. Lež. Ale můžu se tak zkusit cítit. Na baru sedí dva mladí muži. Nemluví. Nemají o čem, řekl bych. Vedle nich je u stolku žena a muž. Páreček. On je krypl. Má berle a ona má ve tváři takový ten výraz  mohla bych mít lepšího, ale stejně tu s tebou sedím. A on místo toho jen povídá. Snaží se ji znovu a znovu oslnit. A vedle něj leží jeho berle. Důkaz toho, že ať řekne cokoliv, tak to bude k ničemu. Ona nemá v očích soucit. Nemá tam ani výraz chci pomoci. Má jen výraz proč tady proboha jsem. Občas se podívá do stropu. Asi že chce pryč. Jsme totiž patro podzemí a nahoře ji čeká únik. Vedle nich jsou dvě ženy ve středním věku. Něco jako já. Říkají si:"Holka, to bys měla vidět." Drží se svého mládí zuby nehty. A když se jim začne ztrácet, tak jej zalijí alkoholem. To pomůže. Jiskra v očích je ale pryč. Výbuch smíchu a obě leží na stole. Jedna druhou poplácává po zádech. Aby to bylo upřímné, musely by víc pít. Takhle to je jen parodie na veselí.

A pak je tu poslední stůl. Všichni jsou mladí. Je jich asi deset. Mísí chlapce i dívky. Postupně si ale přesedávají. Po chvíli jsou dívky na jedné straně a chlapci na druhé. Jen jedna z nich zůstala uprostřed. To bude ona!

Zbytek jí přeje k narozeninám, je to jako veřejné představení, jen ona zůstala sedět. Už je po přáních. Baví se s tím nejbližším klukem, směje se. Dívá se mu do očí. Možná ho miluje, možná je to budoucí láska na jednu noc. Nevím. Ale já si tu sedím nahoře a v tichosti se směji. Tohle jsem viděl už tolikrát. Tolikrát, že je to pro mě k smíchu. Rozumím jim, nerozumím sobě. Ale o tom teď nesmím přemýšlet, nesmím se bát. Musím být silný. Musím být hrdý na to, kdo jsem. Musím, musím, musím. Musím nebýt vězněm mých klientů. Musím je pustit z hlavy.

Musím se soustředit na ní. Když se dost dlouho díváte na ženu, tak objevíte, v čem je krásná. Každá žena je nejspíš krásná, řekl bych. Ale na ni se nemusím koukat dlouho, abych pochopil, že krásná je.

Nejdříve si vždy všimnu vad. Má protáhlý obličej. Trochu jako kůň. Má velký nos. Má oči daleko od sebe. Ale nic z toho nevadí. Protože má také copánky. Dlouhé a pečlivě spletené. Když s někým mluví, tahá se za ucho. Možná je nervózní. Možná je lstivá. Možná sama sobě nerozumí, jako já nerozumím sobě. Ticho! Nemysli na to, okřiknu se v duchu. Gestikuluje jak divá. Směje se naplno. I víno pije rychle. Svého snad přítele už nesleduje, jak jej sledovala ze začátku. Teď už se přiklonila k dámské společnosti. To je trochu mrzuté, ale nevadí.

Před sebou má tři růže. Nevšiml jsem si, kdo jí je dal. Jako by na tom záleželo. Hmouří oči a špulí rty. Je to herečka. Takových už jsem viděl. Mám herečky vcelku rád, je s nimi legrace. To vše jen ulehčí.

Sedíme tu. Každý u jiného stolu. Každý v jiné pozici. Ona je s přáteli a já sám. Sleduju ji. Nejdřív se naše pohledy setkají jen občas. Pokaždé vypadá nejistě. Ale jak se připozdívá a opilost roste, tak je to stále častěji. Až se na sebe díváme každou chvíli. A ona je najednou tak krásná! Krásná jako vězení z mrakodrapů venku. Uvěznila mě. Uvěznila mě daleko rychleji, než jsem čekal. To věci jen usnadní.

Toužím po ní. Chtěl bych se jí dotknout. Chtěl bych jí šeptat do ucha. Chtěl bych být s ní. Sním. Sním o tom, jaké by to bylo. Jak bychom trávili dlouhé dny. Nekonečný čas, který máme jen pro sebe. Čas, kdy můžeme být jen spolu a nemusíme nic jiného. Chtěl bych, aby to nikdy neskončilo. Musím přestat myslet na to, co bude a přát si jen to, co být nemůže. Musím žít ve snu!

Krypl se kolem mě mihl. Trvalo mu to dlouho. Rozptýlil mě, ale teď už se zase můžu věnovat jenom jí. Leskne se jí pleť. Leskne se jako zrcadlo, ve kterém bych se chtěl na věčnost odrážet. Copy se jí ale nerozplétají ani po dlouhé době. Udělala je pořádně. Kéž by se mnou zůstala.

Její skupinka přátel se pomalu trousí pryč. Díváme se na sebe. Tři. Kouká na mě i její přítel/kamarád. Nemá tak hezký výraz jako ona. Spíš by mě chtěl praštit. Jen ať to udělá. To mi může jenom pomoci. Klienti by to milovali. Rána a pak láska. Směju se na něj, když se nedívá. Vysmívám se mu! Ale místo vzteku se v jeho očích obejví jen rezignovanost. Neví si rady. Asi není tak tvrdý, jak se tváří.

Zavolám si servírku a objednám drink. Jeden pro mě a druhý pro ni. Když jí ho dává na stůl, usměje se na mě. Tak krásně, že bych se v tom úsměvu ztratil a zůstal tam. Mám chuť se na to vykašlat. Vykašlat se na to a zůstat tu s ní. A zůstat s ní napořád. Už nikdy neprodávat. Nesmíš! Okřiknu se v duchu, jako bych křičel na psa.

Brzy ke mně přijde. Její garde je na dně, zdá se. Bylo by mi ho líto, ale nesmí být. On pro ni není. Já chci být celý její svět. Sedá si ke mně a ptá se, čím si to zasloužila. Říkám, že si to nezasloužila. Že jí to pití patří. Že by byl zločin jí ho ukrást. Zasměje se a copy se zatřepají. V oku má jiskru. Mluvíme a já jsem šťastný. Zapomínám na klienty. Zapomínám na déšť. Zapomínám na to, že nerozumím ani sám sobě. Zapomínám na všechno a zbytek je ona!

Krásně voní. Nakláním se k ní nepatrně blíž, abych si jí čichl. Je to pravda. Voní nádherně. Její hlas zní trochu jako krákání vrány, ale to nevadí. Každý máme něco.

Povídáme si a povídáme. Její garde zmizelo a zůstali jsme sami. Podnik brzy zavírá. Nechce se mi jít pryč. Odejít znamená přiblížit se ke konci. Z konců je mi smutno.

Má podkus. Nejsem si jistý, jestli se tomu tak říká. Spodní čelist o dost zaostává za tou horní. Jdeme v mrakodrapovém vězení a jsme tam spolu. Je mi jedno, že má podkus. Je mi jedno, že na mě prší. Půjčím jí svoji bundu, chci být gentleman.

Smějeme se a pak mlčíme. Jdeme pomaličku. Přizpůsobila se mému tempu. Tempu, které nechce, aby to  skončilo. Občas na mě nejistě upadne. Až ji jednou chytím kolem pasu a přivinu si ji k sobě. Nebrání se. Déšť nás oba smáčí. Jako dvě labutě na jezeře. Chvílemi se zatočíme a ona se zasměje. Mohl bych ji milovat! Mohl bych s ní zůstat. Mohl bych to zkusit. Když se na ni podívám, zajiskří jí oči. Ani nemluvíme a je to v pořádku, doteky stačí. Doteky jsou víc, než bych si mohl přát. A s každým krokem se blíží můj byt. A s ním se blíží konec.

Otevírám dveře. Jsme společně v bezpečí.

Nabízím jí další pití, ale s díky odmítne. A já ji vedu přímo do ložnice. Nechci. Nechci ji tam brát. Nechci. Ale musím, je to má práce.

Položím ji na postel a lehám si vedle ní. Naše rty se dotknou. Líbáme se dlouho. Nechci spěchat. Při každém polibku jsem dál od svého já. Ztrácím se. Ztrácíme se oba. Moje ruka bloudí po jejím těle a já si opět připadám jako malý kluk. Prsty se mi třesou a ona mě hladí po vlasech. Nevadí jí to. Má na sobě přilnavé džíny. Hladím ji po nohou. Když jí je sundám, trochu vzdychne. Zní to odevzdaně, ale krásně. Leží u mě jen v kalhotkách a já si ten pohled chci vrýt do paměti. Chci, aby tam zůstal navždy. To je jediné, co můžu udělat. Pro nás oba. Pomalu ji hladím po břiše a mířím níž a níž, až moje ruka pomalu zajede pod její kalhotky, zase ten vzdych, tentokrát jiný. Také vzdechnu, je to sen. Je to ... je to něco, co nesmí skončit.

Sen, u kterého člověk nespí. Jen sní. Sní o tom všem, co bude. O všech těch chvílích, co jej čekají. O tom všem, co přijde. Ztratil jsem se v tom bdělém snu. Milovali jsme se až do rána. Bez chvilky spánku. S odpočinkem. S těma krásnýma chvílema klidu. Déšť bubnoval do oken a společně jsme se dívali na kapky, co spolu splývaly, když stékaly po okně. Studovali jsme jejich životní cesty. Radovali se nad jejich setkáními a smutnili nad jejich konci. Až do rána.

Až do rána, kdy musel přijít konec.

Když vstávala z postele, sledoval jsem ji. Byla krásná i přes všechny svoje vady. Nezáleželo na nich. Byly tak nepodstatné, že se to nedá vyjádřit slovy. Všechno bylo nepodstatné. Všechno krom toho, že odchází. Loučili jsme se a ona se ptala, jestli se ještě uvidíme. Panebože! Chtěl jsem jí říct, ať neodchází, ať tu zůstane do soumraku světa. Ať mě nikdy neopustí! A místo toho jsem řekl, že se už nikdy nesmíme vidět. Už nikdy! Do srdce mi někdo zarazil kopí a já se na posteli zkroutil. Otočil se od ní. Neptala se proč. Neptala se, co se děje. Neptala se na nic a jenom tiše odešla.

Po mojí tváři v tichu stékaly slzy. Bylo mi zle. Měl jsem strach.

A pak jsem vypnul nahrávací zařízení.

Ale ten strach se neztratil. Bolest z toho, že odešla, zůstala. Vždycky to tak bylo. Jenom tentokrát to bylo silnější. Dlouho jsem ležel v posteli a nechal zmar pomaličku ustupovat. Přemýšlel jsem. Snažil se sám sebe dostat opět pod kontrolu. Zabít svoje pocity. Zavraždit je. Jak jinak bych to také mohl dělat?

Tentokrát to trvalo dlouho. Opravdu dlouho. Déšť už dávno ustal. Slunce mezitím zašlo. Byla tma. Tma města a samoty. Pomalu jsem se ještě nahý zvedl z postele. Vzal nahrávací zařizení a zasunul jej do konzole. I přes svůj rozmlžený zrak jsem našel tlačítko UPLOAD. Do kolonky název jsem zapsal Láska v děšti. Do kolonky emoce jsem zadal láska, smutek, melancholie, strach, naděje.

Jsem profesionál, pomyslel jsem si v tu chvíli. To byly emoce, které lidé chtěli. To byly instantní vzpomínky, které potřebovali ve svých plochých životech. Jsem rytíř, který se pere za lidstvo, říkal jsem si. Ale v duchu mi bylo jenom zle. Zle kvůli ní. Zle kvůli sobě. Zle kvůli tomu, že jsem tím, co jsem.

Seděl jsem u konzole a sledoval, kolik koupení má moje nová vzpomínka. Sledoval jsem, jak jí stoupá rating. Jak se okamžitě vyhrabala na vrchol žebříčků a nic mi nepřišlo víc bezcenné než číšla, která mi říkají, kolik dalších lidí si myslí, že jsem odvedl dobrou práci. Kolik dalších lidí bude mít moji unikátní zkušenost. Unikátní, zasmál jsem se pro sebe. Co je na ní unikátního se dvěma milionama stažení. Každý ji bude znát. Ve svých vzpomínkách, představách. S jiným obličejem, protože mám morální zábrany. I s jiným jménem.

Nikdy ale nebude moje. Bude všech. Bude všech společná a hlavně ne moje.

Jenže to je to, co dělám. To je to, proč nejsem davem. Protože moje emoce jsou silnější.

Ještě chvíli jsem na ni vzpomínal bez nahrávače. Jen sám pro sebe. Přehrával jsem si tu noc. Přehrával jsem si ji tak dlouho, jak jen to bylo pro moji hlavu únosné.

A pak jsem zůstal hlavně prázdný.