kOmický blog XXXXIV.

Ořechy a jablka jsou hitem letošního podzimu v naší zahradě. Pravděpodobně na nich však nezbohatneme, ačkoli alespoň snahu jsem projevila. 

Původně jsem první rok života na vesnici neměla vůbec v úmyslu věnovat se zahradě. Ale všechny mé rozumné plány postupně berou za své, včetně tohoto. Pravda, usilovné plení záhonků, kterému jsem se oddávala v době, kdy se v domě nedalo pohnout (a v dětských pokojích řádili od pondělka do neděle zedníci), je minulostí. Mezi jahodami a rajčaty raší bodláky, ale kdo by to ještě v říjnu řešil?

Po sklizni posledních rajčat a dýní záhony poryjeme. Doufám, že plurál opravdu nastane; rýč dostal k svátku manžel, ale ze zjevných důvodů je v dámském (tedy menším – lehčím) provedení.

Na podzim nám zahrada přináší hojně i plody, které nás nestály žádné úsilí – konkrétně ořechy a jablka. Při pohledu na vlastní černé ruce jsem v náhlém popudu jednou hromadu vyloupaných vlašských jader vyfotila a pověsila na svůj facebook s nabídkou prodeje. Strhla se lavina zpráv a telefonátů, někteří kamarádi objednávali skutečně na kila. Děti jásaly, jak na prodeji zbohatneme.

Jen odhadnout množství, kolik toho ještě z našich čtyř stromů opadá, je skutečně „zahradnický oříšek“. Při pohledu do korun mám pocit, že na větvích už nic není. Pak zafouká a nasbírám bedýnku ořechů.

Ačkoli stále nemám troubu na pečení (a hodně pochybuji, že se to do konce roku změní), odložila jsem část ořechů pro naše potřeby na vánoční cukroví. Nebude-li trouba, upeču alespoň placatou bábovku v remosce. Sestra mi poskytla recept na bezlepkovou ořechovou variaci, kterou jsem ještě nezkusila. Nyní peču jen pohankovo-jablečno-ořechové dortíky, někdy mírně připečené.

Další celkem bezpracnou úrodu přinesly právě jabloně. Nejvíce úsilí jsem dosud věnovala sbírání spadlých shnilých jablek a jejich přemisťování na kompost, v této činnosti mi konkuruje jen tchýně; ale pochopitelně chceme dary přírody využít i nějak rozumně.

Jabloně – stejně jako ostatní stromy – silně volají po razantním prořezání; odborníka mám už předběžně domluveného na jaro. A občas bojuji s nutkáním chopit se pily nebo zahradnických nůžek a v korunách zakročit. Zatím úspěšně, především díky nedostatku času.

Díky přerostlému větvoví a letnímu suchu se nám urodilo obrovské množství pidijablíček. Jediná normální úroda jablek je na stromě před domem; asi kladným vlivem blízkého elektrického vedení, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Jabloň před domem jsem otrhala se synky, i popadaná jablíčka jsme sesbírali a dosud je postupně zpracováváme. Dokonce jsem se je pokusila zdarma nabídnout skupině přátel, ale zatím jsem uspěla jen u fyzicky přítomných návštěv švagra, tety a kamarádky. Pidikousky ze stromů v zahradě jsem slíbila kamarádce pro koně – malvice s průměrem 3 cm nejde ani sníst, ani nemá smysl ji krájet na křížaly.

Po aktivním víkendu na dvoře leželo pět beden jablek a jeden pytel k tomu. „Jedlá“ jablka na zápraží, „koňská“ na terase. Bedny v poměru 4:1 (+ pytel), vzdálenost mezi nimi asi 4 metry.

V týdnu jsme s prckem po plavání přijeli domů a zápraží bylo prázdné. Jásala jsem, že někdo odnesl jablka do sklepa. Chyba, neodnesl! Manžel prohodil, že si tu kamarádčin manžel „byl pro ty jabka“. Pro koně! Dlouho jsem to vydýchávala. Rozdíl by identifikoval i náš prcek, kdybych se ho zeptala. Chtěla jsem si jen ušetřit cestu… Zdálo se mi, že jsem už dost úsilí věnovala trhání, že odvoz zvládne příjemce, když můj profit z celé akce je nula, respektive díky vynaložené práci vlastně záporný.  

Manžel má starostí s domem nad hlavu, navíc má poměrně intenzivní období v zaměstnání a starosti s naším vozovým parkem… Prostě nad tím nepřemýšlel. A odvozce zřejmě nenapadlo se po našem dvorku víc rozhlížet. Čímž je oba omlouvám. Měla jsem přijet o čtvrt hodiny dřív.

Abych se vyhnula dalším omylům, domluvila jsem se s majitelkou koně, že si u ní bedny vyměním osobně. Přivezla jsem jí o pytel víc. Bohužel pořád na stromech něco zůstává. Jen si nejsem jistá, jestli v sobě najdu dost odhodlání trhat a odvážet.

Zjištění, že chlapi zaměnili jablka mělo ještě jednu dohru. Jak jsem byla vzteklá, vyrazila jsem do zahrady „něco dělat na vzduchu“. Nepřevlékala jsem se, jen jsem vyměnila béžové polobotky za holínky. Samozřejmě je stále sucho, ale vzala jsem první boty, které byly po ruce. Po záhonech jsem se pohybovala v růžových chino kalhotách, bílém tílku… a holínkách. Na rukou bílé rukavice, které jsem našla ve sklepě.

Otrhala jsem nějaká rajčata, zkontrolovala pozůstalé dýně, sklidila nevelké lilky.

Při opouštění záhonku jsem nějak špatně došlápla a podvrtla si kotník. V první okamžik jsem se obávala nejhoršího. I synci přihlíželi poněkud vyděšeně a puberťák se ptal, jestli má zavolat tatínka, aby mě odvezl do nemocnice. Pomohli mi sundat botu, ale noha vypadala vcelku normálně, trochu oteklá. S trochou sebezapření jsem na ni i stoupla, čímž jsem vyloučila vážnější zranění.

A zbytek týdne jsem kulhala do práce s nohou v obynadle, aby mi obojí připomínalo, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. Někdy i dvakrát