kOmický blog XXXXII.

Možnost srovnávat je někdy k nezaplacení. Zejména, pokud zjistíte, že na tom zdaleka nejste nejhůř. Pomáhá to uchovat si duševní zdraví. 

Máme za sebou poslední letošní plánované venkovní grilování se skupinou kamarádů. Vzhledem k aktuální teplotě myslím, že grilovat na dvoře budeme možná i kapra na Vánoce. Alespoň řádně využijeme veliký gril zakoupený mým prozíravým manželem v posezónní slevě. Kdo z obchodníků mohl tušit, že bude léto trvat až do října?

Nám teplejší počasí vyhovuje, protože přikládání do kotle na pevná paliva, umístněného ve sklepě (přístupném výhradně ze dvora), není vyloženě komfortní. Zejména pokud je interval opakování 30 minut.

Skupinka přátel, která nás tento víkend přišla podpořit, sestávala převážně z účastníků dovolené v Orlických horách. Zase jsme půl dne uklízeli, chystali sezení v zahradě a nakládali maso. Ale těšila jsem se, že se po pár měsících uvidíme. A také, že se zbavím krabice s keramikou, která se nám několik týdnů měsíce povaluje v chodbě. Dvě účastnické rodiny u nás měly dosud nevyzvednuté kousky, které jsme s dětmi malovaly (maminky, pánové odešli do příjemné hospůdky) na dovolené v keramické dílně v Deštném.

Přítomného kamaráda, který se ženou vlastníma rukama postavil dům ve Šlapanicích, jsem prováděla po domě osobně. Díval se na nás pak soustrastně. Oni se (cituji): „ze stavby alespoň vraceli do civilizace“. My na ní bydlíme.

Stejný kamarád mě ani ne týden poté potkal v trolejbusu - jela jsem z práce nezvyklým směrem k manželovi vyzvednout auto po STK. V tradičním stresu, jak stihnout přejet město, vyzvednout nejstarší dítě a včas vystřídat babičku v Omicích u nejmladšího potomka jsem cestující v MHD příliš nevnímala. Kamarád se mě zdráhal oslovit, nebyl si jistý, zda paní v šatech a slunečních brýlích jsem skutečně já. Místo pokusů psal mému manželovi zprávu, zda je možné, že mě viděl – prý aby nevypadal jako úchyl v případě, že mám dvojnici. Zaregistrovala jsem ho až dvě zastávky před výstupem, zjevně musím přehodnotit „grilovací“ šatník.

Úklid před návštěvou mi málem způsobil otřes mozku. Při jedné z četných cest chodbou (distribuující dětské věci zpět do jejich pokojů) jsem zaregistrovala, že pračka přestala prát. Opravená je asi měsíc, fungovat by měla - tak jsem šla po pojistkách. Bohužel síla zvyku, stále jsem nepřijala fakt, že jakákoli závada vyhazuje jistič celého domu, nikoli jen příslušný okruh. S vervou sobě vlastní jsem otevřela dvířka pojistkové skříňky, která bohužel nedrží v pantech a vypadla mi na hlavu. Chvíli jsem neviděla a nechápala, co se stalo. Potom jsem si nahmatala na čele bouli a na ruce mi zůstala krev. Naštěstí jsem si nezpůsobila tržnou ránu hodnou šití. Nevím, jak bychom to na pohotovosti vysvětlovali. Nicméně boule mi vydržela poměrně dlouho a do práce jsem si modřinu musela zatírat make-upem, abych nevypadala jako týraná manželka.

Tento víkend mě neplánovaně obohatil o další možnost srovnání; byli jsme u bratrance konečně vyzvednout moje čtvrt roku požadované „přibližovadlo“. Přesně tohoto příbuzného nám dával švagr jako příklad při počátečních úvahách o rekonstrukci dětských pokojíčků vlastními silami. Odstrašující příklad.

Při návštěvě jsem pochopila proč – a to už mají nejhorší fázi překopávání kuchyňské podlahy asi za sebou. Ale i tak – mají malého prcka a pravidelně dva bratrancovi devítileté rošťáky na víkendy; obývají dvě místnosti a podkroví, kde je možné jen spát. V kuchyni je příčka, která částečně odděluje důvtipnou variaci na koupelnu. Mezi dvěma závěsy je možné se osprchovat a za druhým závěsem je toaleta. Minimalistické, leč poněkud nepraktické. Bratranec je šikovný, buduje opravdovou (velkorysou) koupelnu za ložnicí.

Ale samozřejmě to jde pomalu. Jeho plány se – stejně jako u nás – průběžně mění. Původně zvažoval zobytnit podkroví, současná verze je rozšíření domu do dvoru. Zatím se ale za domem prohání dva psi, kteří u bratrance a jeho přítelkyně skončili zajímavou hříčkou osudu, ačkoli tito po čtyřnožcích nikdy netoužili.

K autu jsme obdrželi jeden klíč a doporučení, ať brzdíme více, než jsme zvyklí. Přece jen auta z počátku tisíciletí byla dimenzováno jinak. A tak jsem si místo plánované „dámské nákupní tašky“ na patnáctikilometrové přesuny do Brna přivezla starou velkou oktávku kombi, co nemá centrální zamykání a málo brzdí.

Velkost vozu se mi vymstila hned při prvním večerním návratu při nacouvávání před vrata, pořád mi čumák trčel do ulice. Než bych předražené Hörmanny ve tmě špatným odhadem vzdálenosti zlikvidovala, nechala jsem auto stát a šla odevzdat klíče manželovi.