kOmický blog XXXII.

Konec prázdnin znamená začátek školních a jiných povinností a navrácení nějakého řádu. Především díky stavebním dělníkům zaznamenáváme i viditelné pokroky na stavbě. 

Nečekaným návratem z chaty jsme získali „volnou“ neděli k přípravě na zahájení školního roku. Děti ale naznaly, že první den se ve škole nic moc nedělá a přípravou se nijak nestresovaly.

Tělo se mi ještě nevrátilo k normálu; od rána jsem vyhrožovala, že si půjdu lehnout. Většinu dne jsem to i měla v plánu, nicméně jsem uklízela v ložnici. (V týdnu jsem navštívila lékaře a z odběrů a zjistila, že hostím campylobactera. Sympaťák, pokud chce člověk zhubnout.) Manželovo oblečení se po půl roce ocitlo poprvé ve skříni. Našla jsem řadu nejrůznějších svršků, které jsme od února nepotřebovali. Založila jsem proto praktický igelitový pytel na vyřazené kusy a téměř ho zaplnila během dvou hodin.

Děti pomáhaly manželovi venku, například třídily cihly a jiný stavební matriál. Také zalívaly kytky a uklízely morčatům a kočičkám – a v závěru po několika výzvách i ve svých pokojích. Donutit je, aby nenechávaly ležet své věci po celém domě je zatím nadlidské úsilí. Stejně jako prosby typu "Odnášejte po sobě nádobí" (o mytí už ani nežadoním), "Utírejte si nohy, než vylezete na koupelnovou předložku" (neschne a smrdí) a "Věště mokré ručníky"...

Po týdnu na chatě s rukama ve dřezu jsem nějak už nemohla vydýchat ani ruční mytí nádobí doma a začala jsem on-line hledat vhodnou myčku. Svůj podíl na tom nepochybně mělo i zjištění, že všechno nádobí umyté před naším odjezdem týden schlo na odkapávači čekajíc, až ho uklidím. Manžel kupodivu příliš neprotestoval, asi obměkčen mým zbídačeným vzhledem. Výsledkem byla ale jen nezapojená myčka stojící uprostřed kuchyně. Soudě dle stavu aktuálního připojení dřezu bude třeba na myčku zavolat instalatéra.

Přesto má můj životní partner plusové body - dovezl myčku, zajistil opravu pračky, domluvil elektrikáře, plynaře i "kotlaře"...a poměrně intenzivně pomáhal s dětmi. Ty začaly tento týden opět chodit do školy a školky. Tajně doufám, že to zase vnese nějaký řád do našeho života. Funguje model, že všechny vyložíme u školky, velké děti zavedou prcka a pak jdou k své vzdělávací instituci. Zahájily i některé kroužky, ale větší děti už si celkem poradí samy. Vzhledem k četnosti jízd hromadné dopravy do naší obce to nemají úplně jednoduché, ale snaží se.

Jediný, kdo stále potřebuje asistenci, je prcek. Má jedinou aktivitu – plavání. Bohužel moc neplave a ani léto nám v tomto směru nepomohlo. Na první hodině jsem se rosila u bazénu, jen z části díky napadení trávícího traktu bakterií. Po lekci s novou lektorkou jsem se zařekla, že jestli neudělá potomek žádný pokrok během desíti zaplacených hodin, už se nebudeme dále stresovat.

Jeden den z týdne jsem se pokoušela doma léčit; ale těžko to vydržet, když za oknem na dvoře hučí míchačka a za cihlovou příčkou, asi metr ode mě, vozí dělníci beton do kotelny. Jejich komentáře doprovázející veškerou činnost nemohu ani reprodukovat.

Ale chvála jim, během týdne nachystali vše potřebné k dodělání chybějícího stropu kotelny (a současně podlahy v šatně). Zející díra se tak do víkendu uzavřela a v sobotu už bourali chatrné klenby původního stropu. Nový je v plánu dodělat příští týden, zatím se z budoucí šatny otvírá pohled na celý půdní prostor.

Manžel mi úplně zkazil radost z postupu stavebních prací, když nastínil možnost, že kotel nebude dole v kotelně na úrovni sklepa, ale v šatně v patře. Prý kvůli odvodu kondenzátu… pak už jsem moc nevnímala. Kotel a nádrž mi do představy úhledných zaplněných poliček vůbec nezapadají.

Celým pracovním týdnem se táhlo také řešení dopravy do Brna. Zakoupení třízónové „šalinkarty“ vyřešilo dopravu větším dětem. Své přesuny jsem probírala v neděli s bratrancem, který má před domem švagrovu Oktávii a svoji maličkou KIU. Obou vozidel se chce zbavit, obě mají nějaké mouchy, obě už jsme jako možné varianty probírali dříve. Moje představa je stále stejná – malé staré benzínové auto s nízkou spotřebou, které ujede denně 15 km do Brna a 15 zpět. Na něčem jsme se s příbuzným domluvili, ale v týdnu se do řešení vložil manžel a domluvil se zase jinak, aniž se mi o tom zmínil.

Denně jsme se večer či ráno složitě domlouvali, kterým autem kdo pojede, koho kde vyzvedne a jak se dostane domů. Koncem týdne – po zjištění, že se „moje“ auto řeší beze mě – jsem už křičela, že si za své peníze můžu koupit, co chci, že toho mám dost a že vletím do prvního autobazaru a odjedu čímkoli. Moc to nepomohlo, řešení se odsunulo na další týden.

Před nadcházejícím víkendem jsem doufala, že pojídáním živočišného uhlí konečně navrátím zdraví k normálu. V plánu na sobotu bylo bourání příčky v kuchyni, odvoz části suti a také grilování s kamarády. Ale pokud chcete Boha rozesmát, povídejte mu o svých plánech…