kOmický blog XXXI.

Začínám s otužováním, byť ne zcela nedobrovolně. Skončil týdenní pobyt na chatě a návrat domů byl krušný.

Po týdnu na chatě jsem se vrátili domů. Vzhledem k polním podmínkám, které tam trvale panují, cítili všichni potřebu se řádně vyřádit v koupelně. Zatímco nemocí pohublá maminka vyndávala předměty z tašek a přemisťovala je střídavě do lednice, koše na prádlo, skříní, poliček (to jen zcela výjimečně) a dětských pokojů, celá rodina (a navíc stále naše „půjčená“ dlouhovlasá holčička) prošla vanou.

Z chaty jsme odjížděli odpoledne za intenzivního deště. Doma jsme byli před sedmou a přibližně kolem desáté jsem se konečně probojovala do koupelny i já. Mezitím už visel na sušáku obsah dvou vypraných praček. Koupelna trochu plavala, kobereček u vany mokrý a tři zmuchlané ručníky vedle vany…Navíc jsem narazila na úskalí bydlení v domku s omezenou zásobou teplé vody.

Zhýčkaná centrálním ohřevem v paneláku na takovou eventualitu nejsem připravena. Nicméně po týdnu, kdy kontakt těla s vodou zajišťovalo především plavání v přehradě (navíc limitované mým zdravotním stavem), jsem se nutně musela zbavit nánosů špíny, a to i za cenu užití vlažné vody. Tekutina s mydlinkami odtékající do odpadu měla barvu velmi odpudivou.

Závěr dovolené proběhnul za mé nevýrazné účasti. Vyšší angažovanost jsem vykazovala až poslední den, neboť situace to vyžadovala. Bylo mi čím dál hůř, i když maminkou poskytnutý endiaron poněkud snížil četnost nutných návštěv v kadibudce.

Manžel ve čtvrtek přijel a rozdal dětem řízky s chlebem, které mu zbyly z nějaké akce. Páteční oběd vyřešil obdobně. Když ale po půl hodině přišly děti s otázkou „Co bude k jídlu?“, vstala jsem z postele, ohřála včerejší polévku a uvařila nudle. Větší část dětí je ochotně snědla posypané mákem a cukrem, menšina nepreferující sladké požila zbytek omáčky ze špaget.

V pátek odpoledne přijel švagr. Večer pak dorazil tatínek synkova spolužáka – vyzvednout potomka a napravit jím způsobené škody. Byl vybaven tabulí skla, tmelem, páskou a speciálním nožem na tmelení (o jehož existenci jsem dosud neměla tušení). Jelikož manžel zrovna v kuchyni připravoval svoji specialitu – tzv. bramborovou pizzu, věnovala jsem se zasklívání okna já. Alespoň mě tolik nemrzelo, že nemohu jíst. Manželovu bezlepkovou variantu „pizzy“ z brambor a mozzarelly mám opravdu ráda.

Namísto konzumace jsme však s člověkem, kterého znám jen od vidění z třídních schůzek, a malým autorem úterní sklenářské katastrofy, odstraňovali zbytky původního skla a řádně tuhý starý tmel.

Tabule nového skla sedla přesně. V závěru sklenářské akce jsem viděla speciální nůž v akci při uhlazování tmele. Naposledy jsem tmelila okno před pár lety pomocí příborového nože, když jsem ho nedopatřením prokopla při mytí. Po zdárném dokončení díla nás otec i syn posilněni bramborovou pizzou opustili.

Sobota byla jako den odjezdu vybrána až ráno – díky trvalému dešti. Sestra buď večer neodhadla konzumaci, nebo jsem ji musela nakazit. Každopádně trávila dopoledne v posteli s občasnými cestami ven za účelem vyprázdnění útrob.

Dopoledne jsem vařila – abychom spotřebovali co nejvíce surovin a nemuseli je vozit zpět – zatímco  tatínci (tedy můj manžel a můj švagr) dopíjeli zbytky ze soudku.

Pekla jsem i dortu, protože jsme prckovi slíbili oslavu narozenin na chatě, což dřívější odjezd poněkud zkomplikoval. Po obědě jsem piškotový korpus s jablečným želé a šlehačkou předložila dětem. Ohlasy byly pozitivní. Navzdory skromnosti oslavy byl pětiletý človíček šťastný, dostal obrovitého žraloka a téměř se ho od té doby nepustil.

Manžel se švagrem během dopoledne zvládli soudek, po poledni pak od vody vynesli loď a můstek, který využíváme k jejímu uvazování, našemu opalování a děti ke skokům do vody. Posilnili se na to důkladně, ale schody nahoru trefili.

V kuchyni jsme likvidovali kupu nádobí a plynule pokračovali nahoře v ložnicích sundáváním povlečení, hledáním svršků, hraček, hudebních nástrojů atp. Zaúkolovala jsem děti, syn vysával koberec a balil rybářské potřeby, holky utíraly nádobí a svlékaly lůžkoviny. Jejich protesty jsem ignorovala. Musela jsem ještě vykuchat tři ryby, které jsme v posledních dnech ulovili.

Závěrečná fáze byla opouštění letního sídla byla „exhumace“ obsahu ledničky a spíže. S neteří jsme rozhodily potraviny na dvě hromádky (přibližně odpovídající vlastnictví), přičemž ta jejich byla výrazně větší. Problém s transportem otevřené krabice mléka nám originálně vyřešil strýc, který ustřižený rožek prostě ohnul a přelepil lepící páskou.

Moje jediné na cestu použitelné kalhoty byly bohužel kraťasy. Nebylo mi v nich zrovna teplo, ale do deště se díky rychle schnoucímu materiálu osvědčily. Nicméně budily překvapené pohledy lidí, když jsme cestou zastavili u supermarketu dokoupit základní potraviny domů. Děti pak můj exotický zjev korunovaly požadavkem na zakoupení zmrzliny.

Při vybalování věcí na praní jsem ještě netušila, že se s námi po dvou programech rozloučí pračka. V neděli jsem nečekaně pokračovala v otužování (tentokrát psychickém), když jsem vypouštěna nevábnou vodu z porouchaného přístroje do kýble a mokré prádlo ručně přepírala a máchala ve vaně. První voda ve vaně byla rovněž velmi odpudivá. Uvidíme, co řekne opravář – nerada bych po třech letech kupovala novou pračku právě teď. A na manželem navrhované valše prát opravdu nechci.

Každopádně otužování je namístě. Stále nemáme dořešený systém topení, v kotelně probíhají stavební práce, zima se blíží… Kdo ví, jestli zase nebudu po domě pobíhat v hubertusu při teplotě jenom mírně nad bodem mrazu.