kOmický blog XXVIII.

Skončilo to dřív, než jsme si stihli zvyknout. Najednou byl pátek a my jeli pro kluky. V sobotu se vrátila dcera a život naší početné rodiny se vrátil k normálu.

Skončilo to dřív, než jsme si stihli zvyknout. Najednou byl pátek a my po práci odjížděli na Valašsko vyzvednout synky. Nejednalo se zrovna o raketový start, od manželovy práce jsme půl hodiny poskakovali po metrech necelé dva kilometry. Nakonec to muž nevydržel, částečně mimo silnici se prodral k nejbližší odbočce a následně změtí uliček z města ven. Při výjezdu z Brna nevinně poznamenal, že se stavíme u švagra. Mohl mi to říct dřív; mám doma nachystané dvě tašky věcí pro jejich potomka a také bych nemusela vědomě „zasklít“ narozeniny švagrové i synovce, zatímco jsme přáli švagrovi k svátku. Snad to brzo napravíme.

Zbytek cesty probíhal relativně v klidu. Kluci se na nás evidentně těšili, během přesunu jsem odpovídala na několik SMS a telefonátů, kdy už přijedeme a proč tam ještě nejsme. Čekali před chalupou, prcek se na mě vrhnul jako klíště a i starší syn vypadal šťastně. Kvůli takovým okamžikům stojí za to mít tolik dětí.

Hned nám oba ukazovali, co za dobu pobytu udělali, s čím dědovi pomáhali a kde si co odřeli. K večeři nám děda ugriloval tradiční - vždy lahodné - steaky a spát jsme šli poměrně brzo. Navzdory snaze přečíst alespoň pár stránek knihy jsem to rychle vzdala.

Ráno ještě manžel pomohl tatínkovi s několika těžšími kusy kamenů a naložili jsme do auta obří akvárium, budoucí zásadní prvek synova pokoje.

Babička nás vybavila buchtou, kozím mlékem od sousedovy kozy, luhačovickou minerálkou, dýňovou polévkou a ovocnými knedlíky a mohli jsme vyrazit. Prcek se celou dobu jízdy vytrvale ptal, kdy už tam budeme. S krátkým mezipřistáním v obchodě se nakonec domova dočkal. Oba kluci se rychle vrhli dohnat týdenní absťák, neboť na chalupě není wifi.

Sobotu jsme strávili především úklidem; večer k nám měla přijít návštěva. Manžel konečně došrouboval kliky ke všem dveřím. Já se s hadrem a čistícími prostředky prohnala koupelnou, kuchyní i chodbou. Na některých místech podlaha po setření získala výrazně světlejší barvu. Až shodíme příčku v „obýváku“ a probouráme dveře do spíže, zkusím vzít celou podlahu kartáčem, nakonec bude zřejmě téměř bílá. Večerní návštěvu jsme ale vítali ve stavu domu, který lze označit spíše jako přijatelný než uklizený. Seděli jsme stejně na zahradě u ohniště.

S návštěvou jsem si uvědomila, jak málo času máme na kamarády. Pevně doufám, že se to časem zlepší. Možná nakonec budu souhlasit i s bazénem, abychom přes léto mohli kamarády lépe motivovat k případné návštěvě. Na zimu mám v záloze dříve zmiňovanou saunu, byť manžel asi stále nevěří, že to myslím vážně. Letošního léta ani zimy se to určitě (bohužel) týkat nebude.

Jedenáctiletý syn našich kamarádů, u něhož má počátek puberty zcela jiné projevy než u našich dětí, přišel se zajímavým mottem, byť evidentně nebyl jeho autorem: „Nač si tělo ničit sportem, to se raděj narvu dortem.“ Celu neděli jsem se toho držela.

Pozdě večer se nám vrátila i dcera z Chorvatska, přivítala nás i veškeré zvířectvo, kufr odložila v chodbě, řekla „ahoj“ odcházející návštěvě a šla spát.

Nedělní dopoledne jsme v tropickém vedru trávili hned v několika klimatizovaných obchodech s nábytkem. Ačkoli jsme šli vybírat skříně a stoly dětem, koupili jsme jen židli ve slevě, tři lampičky s barevným světlem a lustr do obýváku. Myslím, že přesně ten samý kus, který jsem si v březnu při vybírání babiččiny sedačky fotila v exozici – nyní byl v oddělení svítidel vybalen a ve slevě. Jsem nadšená, je krásný a do interiéru k dřevěným trámům a cihlové zdi nádherně zapadá.

Také jsem se poněkud nečekaně zamilovala do jedné z vystavených kuchyní. Bohužel, ačkoli také byla v „akční“ cenové kategorii, kuchyň musí nějaký čas počkat. Zatím si ji mohu cvičně zkusit namalovat, představu už mám.

V duchu výše citovaného motta jsme poobědvali za stravenky v McDonaldu, kde jsem po dětech dojedla asi dvoje hranolky. Potomci mají tyto občasné excesy proti jinak zdravé straně rádi. Doma jsme kalorický příjem dorazili zmrzlinou; zmíním ještě dále.

Velké děti odpoledne natíraly plot v zahradě. Co dělal tatínek… si nejsem úplně jistá, ale každopádně zaléval ten den záhony. Prováděl také nějakou přípravu na zazdívání dveří v ložnici, které je za babiččina „dozoru“ domluvené na příští týden.

Já se rozhodla konečně využít zakoupenou brusku a odstranit zašlý lak (vylepšený kresbičkami a razítky) na posteli našeho prcka. Zatím stále spává provizorně, poslední nejčastěji v naší posteli.

Zvýšenou dřevěnou postel jsem musela nejdříve vykutat z hromady dosud nevybalených krabic v budoucí ložnici. V jedné banánové bedně jsem na povrchu našla dceřinu kšiltovku, kterou už dva měsíce průběžně postrádala.

Brusná operace probíhala na terase na dvoře. Brousila jsem v plavkách a „ochranných“ slunečních brýlích. Během broušení se kočky neustále snažily proniknout skrz (díky prodlužovačce) nedovřené dveře do domu, několikrát se jim to povedlo a byly vyvedeny. Broušení šlo dobře, byť jsem musela vibrační brusku záhy vyměnit za jinou, neboť došel brusný papír. Při tomto zjištění mi došlo, že k brusce měl být dodán balíček smirků a nějaký „dárek“, nic z toho však v zásilce nedorazilo. Ale kdo to bude po měsíci dohledávat, ne? Na dílech postele jsem chvílemi klečela i stála, otřesně se prášilo, ale alespoň jsem si na těle vytvořila ochrannou bariéru proti slunečnímu záření.

Když své zaprášené mamince prcek donesl odpoledne zmrzlinu, nevěřícně se na mě podíval, stáhl ruku s podávanou miskou a jen tiše pronesl: „Běž si umýt ruce“.

Věřím, že jsem to večer ze sebe všechno smyla. V pracovním týdnu musím zakoupit vhodnou nátěrovou barvu („Modrou mami!“) a také školní pomůcky. Prázdniny se povážlivě blíží k závěru.