kOmický blog IX.

Cesta postupných kroků ke zobytnění našeho domu; malé (po)kroky v interiéru a větší v zahradě, spousta návštěv a práce...

Máme už na domku vlastní sekačku! Syna likvidace porostu zahrady náramně baví. Mně taky, ale velkomyslně mu sekání přenechávám, než ho počáteční nadšení opustí. Zůstává mi tak plení záhonů a přerývání půdy; rovněž neúčinný úklid interiéru domu a nově praní, protože mám konečně po dvou měsících zapojenou pračku. Jen sušit musím v zahradě, aby se na prádlo neprášilo tolik. Zejména, když se o víkendu odvezla další várka suti. Tentokrát mě k házení nechtěli. Nechápu proč. Házím snad moc rychle? Možná jsem minule manžela moc honila při vyvážení koleček. Což o to, vozila bych je sama, ale obávám se, že bych je vyklopila na půli cesty po fošně na korbu náklaďáku. Házení mi jde o hodně lépe.

V sobotu odpoledne jsme s manželem za úporné nevyžádané pomoci nejmenšího synka bourali komín. (Ideální zábava na víkendové odpoledne.) Tato nefunkční stavba se nacházela na sousedově pozemku, přiléhala k naší zdi a její účel je pro mě poněkud nejasný. Stavební úřad nás však bezprostředně po zápisu převodu v katastru nemovitostí (v lednu) vyzval, ať odstraníme závadný stav… Zdivo bylo chatrné, bourání šlo snadno. Jen se ne příliš překvapivě opět dost prášilo a všichni tři jsme byli od sazí a suti. Pozůstatky komínu jsem odevzdaně házela za náš plot, naprosto netušíc, co a kdy s nimi uděláme.

Při průchodu plotem k sousedům se mi naskytl pohled na zákoutí zahrady, které jsem zjevně předtím dostatečně neprozkoumala. Kromě nekontrolovaně rostoucích bezových keřů se zde nachází kovová nádrž na dešťovou vodu, prádelní hrnec plný střepů skla, hromada cihel, pneumatika, komínové „koleno“ a pár dalších drobností. Bonus na závěr - při posledním prolézání plotem jsem si rozřízla koleno o vlnitý plech.

Večer jsme raději odjeli k babičce, abychom se mohli normálně umýt. V neděli byl v plánu výlet, neboť manžel prohlásil, že přece nemůžeme pořád jen pracovat. Asi má pravdu.

Přihlásila jsem nás do soutěže o novou kuchyň, na kterou jsem náhodně narazila. Realizace v létě… to by bylo úžasné. Stačí vyhrát! Naše současné kuchyňské provizorium má svá četná úskalí. Ale priority mám momentálně jinde. Také jsem jednou vsadila Sportku (a vyčerpala tím polovinu svého průměrného ročního počtu sázek), ale výhra bohužel zatím žádná. Alespoň s manželem vybereme barvu na okenní rolety a vrata, abychom se někam posunuli s probouraným průjezdem.

Pondělí bylo pracovní, ale vzhledem k úternímu svátku jsme se večer přesouvali všichni na domek, jen co jsem skončila na masážích. Dělníci ten den asi končili nějak narychlo. Jednak téměř nic neudělali, jednak nezavřeli vrata do zahrady ani do ulice – a navíc se všude válely pytle, cigarety, nářadí… Manžel dost nadával a při následném telefonátu také nepoužíval vybraná slova.

Úterní sváteční ráno zahájil šéf stavebních dělníků dlouhým proslovem. Některé použité výrazy opět nebyly úplně vhodné pro uši našich dětí, ale nepochybuji, že už je děti někdy dříve děti slyšely. Nutno říci, že jeho slova zjevně padla na úrodnou půdu, protože do večera přibylo hodně viditelných výsledků (zejména v průjezdu) a navíc po sobě dělníci uklidili.

Za námi se opět stavila „kontrola“ v podobě tchána a tchýně. Babička pochválila synka-zahradníka, jak se hezky o záhonky stará. Opravdu ho baví sekat novou sekačkou, už tatínka přemluvil, aby objednal i strunovku, protože některá místa jsou klasickou sekačkou zcela neposekatelná. Já jsem uvařila oběd, upekla bezlepkovou buchtu, uklidila v mezích možností interiér, vytřela, pohrabala suchou posekanou trávu…ale nikdo mě překvapivě nepochválil.

Odpoledne se měla stavit maminka s tetou a strýcem cestou z chaty. Ráno psala, že se asi nestaví. Po poledni ale volala, jestli by vadilo, kdyby se přece jen stavili. Samozřejmě, že nevadilo – bydlíme u ní přes dva měsíce, jsme rádi, že ji máme… může se stavovat i o půlnoci (kdyby chtěla). Nakonec návštěva proběhla, i když u tety jsem si odpustila jinak tak populární prohlídku kotelny. A poněkud nečekaně se stavil i bratranec, který potřeboval naložit od své matky z auta dětskou autosedačku. Z jeho krátké návštěvy pro nás vyplynuly zánovní dřevěná „eurovrata“ do průjezdu, která mu tak trochu přebývají. Doufám, že to klapne. Když nemůžu manžela přemluvit na dřevěná vrata do ulice, budou alespoň hezká do zahrady.

Když nás všechny návštěvy opustily, nabyla jsem dojmu, že jsem toho udělala málo a vrhla se řešit další zákoutí zahrady – lokalita za přístavkem vlevo. Pomalu jsem si zvykla na nejrůznější překvapení (např. kachlová kamna na půdě), která naše stále nová nemovitost přináší. Z prostoru mezi mezí a stavením jsem postupně vyházela asi půl kubíku hlíny, proložené shnilými paletami a naštípaným zvlhlým dřevem a taky celým trámem. Také jsem ukořistila pár cihel a střešních tašek, dvě nerezové lžičky a slepičí pařátek.

Pokračování příště!