kOmický blog DIII.

Na letošní olympijský běh jsem se neuvážene přihlásila v lednu a má zodpovědná příprava spočívala výhradně v posilování s lopatou na dvorku.

Při troše dobré vůle bych mohla započítat houbařské vycházky se psem; eliptical se již pár měsíců využívá výhradně k dosušování prádla.

V předvečer závodu jsem krátce hledala zaprášené běžecké tenisky. Díky nedávnému úklidu v šatně jsem tušila, kde hledat kraťasy. Raději jsem přihodila i tričko, neb jsem si nebyla jistá, zda objednávka startu zahrnovala letošní model.

V den konání závodu mne lehce zaskočila teplota, již ráno atakoval teploměr dvacítku. V kanceláři jsem ve snaze vychladit se „do zásoby“ lobbovala za spuštění klimatizace, leč přesun na místo startu pomocí MHD tuto snahu zcela zhatil.

V rámci tréninku a seznámení s tratí jsem se od konečné tramvaje prošla, ačkoli konkrétní úsek znám pro tisíceré projetí na in-linech důvěrně. Snad jen stromy kolem řeky mírně povyrostly.

Při převlékání v uzavřeném stanu jsem litovala, že se nás nepřevléká více současně – přítomnost dalších osob mohla být zásadní pro šanci na včasnou resuscitaci při náhlých zdravotních potížích z vedra. Případná pomoc dorazila, až když jsem si zavazovala tkaničky a opouštěla stan.

Nebylo mi líto, že mě nenapadlo přibalit kompresní podkolenky, každá textilu prostá část těla byla v dusném počasí výhodou. Pravda, svítivě žluté triko bych případně mohla též odložit, ale zbytky soudnosti mi brání veřejně ukazovat holé břicho matky tří dětí.

Před vyběhnutím jsem se zájmem poslouchala projev moderátora, upoutala mne zejména slova Brrrno, okrrruh, kategorrrie atp. Vzpomínka na návštěvy logopedie s dvěma staršími potomky ale současně přinesla pochopení pro jeho drobný hendikep. Minusové body mu připisuji jen za mírně zmatený popis trati, při kterém obtížně vyslovitelné souhlásky vůbec nehrály roli.

Samotný start byl pozvolný, takže jsem se místo obav z přepálení začátku začala obávat, že pět kilometrů neuběhneme za půl hodiny. Na první tisícovce metrů jsem se snažila vytipovat vhodného tahouna, za kterým bych mohla udržovat vzdálenost. (Na třetí pokus se povedlo a jsem slečně v tmavém tričku vděčná.) Jak jsem vyrozuměla z konverzace pánů běžců, zaměřují se spíše na tělesné partie než kusy oděvu.

Díky dámě „tmavé triko“ jsem doběhla v plánovaném čase. Kupodivu jsem se nezhroutila já, ale záchranka nakládala jednu z organizátorek. Oproti předchozím ročníkům jsem se letos poprvé nesnažila dohnat drobný nesoulad v metrech, který vykazují moje chytré hodinky; a smířila se se záznamem v oficiální časomíře.

První vodu jsem do sebe a na sebe doslova vylila. Manžel mě přijel vyzvednout. A cestou domů jsem zjistila, že v kategorii starých žen (dosti překvapivě) vykazuji slušné výsledky i bez tréninku.

Příštího rána jsem svalovou bolest nepociťovala, pročež jsem v toho dne strávila hodinu intenzivním plaváním, abych posléze pocítila jistý nesouhlas pravého kolene. A pochopitelně se později dostavila i ta bolest svalů.