Jakkoli se trvale snažím obstát ve všech životních rolích, jako „paní domu“ stále významně selhávám.
V předstihu jsem objednala granule a konzervy pro naše čtyřnožce, neboť tenčící se zásoby dávaly tušit, že by mazlíci o víkendu hladověli. Jak se ukázalo, adresa manželova pracoviště není ideálním doručovacím místem. Ne snad, že by zásilku nikdo nepřevzal - na to jsou ve skladu zvyklí. Problém je, že je následně třeba objemné balíky přemístit do vozidla. A nepřipomněla jsem to.
V pátek odpoledne manžel kupoval v supermarketu kočkám i psovi náhradní krmivo, které si od dcery vysloužilo slova opovržení (ačkoli pes i kočky neprotestují a konzumují).
Při svátečním nedělním ohánění se lopatou nad opětovně vyplavenými výkopy mi synek důvěrně oznámil, že nejsem normální. Reagoval tak na s díky odmítnutou manželovu výzvu, že se mohu věnovat „svým“ činnostem, když jemu pomáhá syn a dcera. (“Svojí“ činností - plením jahod - jsem předchozího dne docílila intenzivní rudé barvy zad, pročež jsem v očistě záhonů pokračovat objektivně nemohla).
Nehodlala jsem riskovat, že pro mé případné vyšívání (?) příští liják znovu vyplaví instalované potrubí. Poslední déšť totiž zvlnil pečlivě usazený odvod dešťové vody, který byl samozřejmě poctivě vyspádovaný. Písek, ve kterém bylo potrubí původně uloženo, byl řádně smísen s blátem a kamením, pročež jeho další bezpečné užití bylo dosti sporné. Jednoznačně jsem tedy byla pro řešení „zaházet, co se dá“.
Pokud jsem o víkendu byla spokojená s výkony při vaření, pečení třešňové buchty, zpracování dalších dvou várek hub nasbíraných při ranním venčení, s úklidem koupelen, vypráním tří kategorií prádla a zkrácením dvojích synkových na koleni roztržených kalhot na letní variantu, setřel mne manžel počátkem týdne. Prostou poznámkou, že je zralý rybíz na keři.
Nešťastně tuto větu pronesl v úterý ráno před odjezdem do práce. Nechtěla jsem zmiňovat, že jsem v pondělí strávila osm hodin v zaměstnání, další tři hodiny napravováním cizích bolavých zad a s rychlým nákupem odjížděla hromadnou dopravou na druhý konec města, abych tam autora výroku naložila po firemní grilovačce (neschopného řídit). Ostatně nabídla jsem mu tuto alternativu sama a kolega, kterého jsme vezli, byl vděčný a příjemný.
Ironicky jsem pouze doporučila, že zmíněný keř může pozdravovat. Při vzpomínce na vypeckovávání dozrávajících třešní a vaření marmelády mne potřeba zpracovávat rybíz lehce zdrtila.
Jenže naučena babičkou neplýtvat jsem téhož dne večer visela na třešni a sklízela další tři kbelíky plodů, abych následně obrala první keř rybízu a do pozdních večerních hodin vypeckovávala, vařila, obírala, mrazila...
Mladšímu synkovi jsem vyrobila pravděpodobně poslední várku jahodové zmrzliny, staršímu upekla novou třešňovou buchtu. A manželovi vyrobila topinky k tataráku.
Mohu doufat, že s blížícími se prázdninami mi odpadnou veselé večery s opakováním historie Velkomoravské říše, naopak třeba se mi podaří úkolovat děti jednoduchými úkony, které by mohly nezvladatelnou péči o dům a zahradu mírně ulehčit. Naděje umírá poslední.
