kOmický blog CXXXXVI.

Stále mám dvě práce: jedna mě živí a druhá baví. Pomoc lidem shledávám smysluplnější. I zábavná živnost má svá úskalí.

V poměrně pravidelných intervalech zvažuji či vyhrožuji, že skončím. Uplynulý týden stárnoucí masérky patřil k těm "končícím". První den jsem omylem v kanceláři na stole zapomněla diář. Již cestou do útulné provozovny mi psala klientka, že neví, na jaký čas je objednaná. Začala jsem prověřovat, kdo z kolegů je ještě v práci, a současně vzpomínat, zda v diáři nemám nevhodné poznámky. Naštěstí klientka našla příslušnou poznámku a dostavila se na čas.

O hodinu později jsem zjistila, že mohla přijít prakticky kdykoli. Na další termín se nikdo neobjevil. Nebyla jsem stavu si vzpomenout, kdo byl objednaný - nebylo ani koho uhánět. Alespoň poslední klientku i s manželem jsem identifikovala a podařilo se mi je přimět přijít dříve. Na jejich žádost jsem masáže zkrátila. Domů jsem odjížděla s hodinovým předstihem k překvapení většiny rodinných příslušníků. To se mnou ještě alespoň spolupracovalo auto (byť ručičky budíků stále směřovaly k nulám).

Následující den k večeru (sotva jsem po příjezdu odložila kabát a nákup) mi volala paní, která na masáže chodí k nám domů. Podle diáře měla přijít ve středu, nicméně už v úterý stála za dveřmi. Samozřejmě jsem rychle vyměnila černé kalhoty a halenku za tzv. bílé montérky, odhrnula hromádku hraček a rozložila masérský stůl u synka v pokoji. 

Ve čtvrtek jsem po opravdu dlouhé době byla na masáž objednaná já. Cestou do města mi ráno "něco" prasklo v autě. S obavami jsem dojela, po konzultaci s manželem jsem odpolední cesty podnikala raději dopravou hromadnou.

Původně jsem se k panu masérovi objednala kvůli tuhnoucímu krku. Předchozí - jediný volný - večer doma jsem ale strávila v modrých montérkách.  Po domácí práci s majzlíkem a kladívkem (převážně s rukama nad hlavou) jsem se v den masáže pohybovala velmi opatrně, neboť podvědomí nepochopitelně vysílalo informaci, že mám mezi lopatkami zaseknutý krumpáč. Masér byl výborný a zcela mě od kopáčského nářadí zachránil. Zázrak, neboť při minulé masáži se mi z neznámých důvodů snažil zlomit žebra. 

Bezprostředně po opuštění horizontální polohy na masérském lehátku mě (vozidla prostou) vyzvedla kamarádka s dcerou, abychom doma řešily její záda. Intenzivním tančením a školní docházkou dosahuje -náctiletá slečna zatuhlosti šíje hodné profesionálního řidiče nebo počítačového mága. Naštěstí na zpracování jejich spazmů není třeba vyvinout velkou sílu. Rozhodně však nemohu sloužit za příklad vzorného klienta, vlastní klientele striktně doporučuji po návštěvě u mě NIC nedělat.

Poslední pracovní den jsme měli na večer v plánu hospůdku s přáteli. Nebyla bych to ale já, abych nevyslyšela přání jiné kamarádky a neslíbila jednu záchrannou masáž její slečny dcery v mezidobí. V rychlopřevlékání a přesunech bez vozidla začínám být přebornice. Kdybych věděla, že je večeře až na šestou, stihla bych klientky i dvě. 

Pomyslných vrcholem vydařeného masérského týdne byl víkendový polední telefonát. Uprostřed nedělního obědu volala klientka, která v pondělí nepřišla. (Jen pro upřesnění, je to dospělá dcera další naší známé.) Oznámila, že to v pondělí nestihne, neboť přilétá později, než původně myslela. Polkla jsem sousto a odvětila celkem klidně, že už to nesihla, jelikož měla přijít před týdnem. Něco koktala, pak se omlouvala... a nakonec jsme našly nový termín za čtrnáct dnů. 

Závěrem musím konstatovat, že mi přes hlavu přerůstá nejen vlastní pubertální dcera, ale i několik dcer cizích, které občas uléhají (či neuléhají) na masérský stůl. A v hlavě stále hlodá myšlenka, jestli mi to všechno vůbec stojí za vynaložené úsilí.