kOmický blog CXXXXV.

Není možné ztratit, co jsme nikdy neměli. Ale - jak jsem si prakticky ověřila - je možné abych nalezla, co jsem nikdy nehledala. 

Jednoho deštivého dne jsme s manželem vyrazili na romantickou obhlídku obchodů se stavebními materiály. Shlédli jsme zlevněný zahradní nábytek, dušičkové vazby; interiérové dveře a několikero podlahových krytin. Vybrali jsme dveře z masivu, které však toho času nebyli na skladě. Navrátili jsme se k dětem s montážní pěnou, objednávkou dveří k šatně a s ideou, že její podlaha bude pokryta vinylem.

"Když se dělala podlaha v dětských pokojích, někde musel zůstat ještě jeden balík vinylu..." děl drahý choť. Jistě, zůstal - po krátkém pátrání byl nalezen opřený ve výklenku v zádveří. Radost z nálezu malinko kalila skutečnost, že před výklenkem stojí regál naší stále dočasně umístěné spižírny. Police pochopitelně zcela zaplněné sortimentem od zavařenin po alkohol. Pohnout regálem - nemožné. Po chvíli spekulací nad možnostmi vyproštění zvítězila možnost vyskládat poličky, balík "podrazit" a vytáhnout spodem. I manipulační možnosti před regálem byly omezené; podlaha je z velké části zaskládaná sbírkou alkoholu, který nikdo nepopíjí.

Pro zajištění alespoň minimálního prostoru jsem odstranila asi dvacet lahví. Viněty některých lehce překvapily - například. mešní víno z roku 2003. Díky vyprázdnění polic jsem objevila i tři kartony piva tři až šest měsíců po expiraci. A jednu vyteklou plechovku coly, jejíž (překvapivě) plesnivějící obsah pokrýval několik dalších exponátů v polici. 

Po odsunu několika kilogramů quinoi a jáhel, pár plechovek oliv a protlaku - a nepočítaně litrů různých tekutin - jsme se značným úsilím vytáhli požadovaný vinyl. K naší radosti se příslušný dekor stále vyrábí a podlahu v šatně můžeme (po přikoupení pár balení) směle pokrývat. Po záchraně balíku se manžel odebral doladit harmonogram prací, zatímco já s hadrem v ruce omývala police a zachraňovala zásoby. Našla jsem při tom i sklenici zelí, o kterém jsem den předtím tvrdila, že určitě nemáme. Padlo na zelňačku. Zpětné naplnění polic jsem ovšem přenechala potomstvu (na výsledek nedbaje). Předstírám, že je ve "spíži" uklizeno a tajně věřím, že do Vánoc budu mít hotovou spižírnu u kuchyně; včetně polic na míru.

Tentýž den odpoledne jsem hledala v šuplíku dvě stejné ponožky; marně. Dcera má nepříjemný zvyk půjčovat si (výhradně černé) kousky, pokud její vlastní dojdou. Mimochodem nechápu, jak k tomu dojde - jen za poslední půlrok jsem zakoupila minimálně deset nových párů. Díky dceřiným (a bohužel i mým) neodborným zásahům je obsah šuplíků poněkud smíšený; dříve tříděné spodní prádlo a ponožky splynulo v nesourodou změť ve dvou patrech.

Odevzdaně jsem bosa obě zásuvky vytáhla na postel a dobrou půlhodinu se zabývala postupným párováním ponožek a rovněž objevováním dávno zapomenutých punčoch, košilek a kousků prádla. Nad některými mě přepadala pochybnost, zda jsou vůbec mé. I některé podprsenky jsou - soudě dle velikosti - zjevně z dob velmi dávných. (Dříve jsem se na vlastní mládí odkazovala jako na "dobu, kdy jsem měla prsa na hrudníku". Později jsem zjistila, že dovětek o hrudníku je již zcela zbytečný.)

V závěru šuplíkové mise jsem již nebyla bosá a zásuvky obsahovaly úhledně poskládané kousky roztříděné podle barev. Překvapivě mám černé ponožky pouze tři stejné; pracovní, z nichž dvě jsou si podobnější díky díře na palci (a používám je velmi často).

Neplánovaně byl těmito dvěma počiny zahájen vánoční úklid, ačkoli nevěřím, ze za sedm týdnů budou stopy mého současného snažení ještě patrné. Ale jistá naděje tu je; zejména pokud se spižírna nedokončí a zásoby ze zadního nepřístupného regálu nebude nikdo postrádat.

Jen na okraj - dokončení šatny do konce roku raději nečekám, abych nebyla příliš zklamaná. I když představa odsunu beden od banánů, golfových holí a lodního kufru z prostoru kolem manželské postele je skutečně hooodně lákavá.