Před téměř dvaceti lety jsem podnikla detektivní pátrání a shromáždila kontakty na spolužáky z gymplu, od té doby je v nepravidelných intervalech ponoukám ke shromažďování.
Letos uplynulo těžko uvěřitelné čtvrtstoletí od ukončení našeho společného studia na jednom brněnském gymnáziu; v těch dobách nehezky přezdívaném "ústav". Hanlivé pojmenování souviselo velmi přímo s osobou jeho ředitele; navíc naše třída byla označována pedagogickým sborem za "specifickou". Navzdory těmto skutečnostem jsem přesvědčena, že jsme všichni celkem normální a že hromadné následky čtyřleté návštěvy ústavu byly převážně pozitivní.
Nejlepší na spolužácích z gymplu je, že ačkoli se vídáme velmi nepravidelně, máme si stále co říci. Plynule navazujeme, jako bychom se po maturitě nerozprchli do různých koutů města, republiky i světa. A to někteří zmizeli až na opačnou stranu zeměkoule.
Termín srazu jsme po zralé úvaze určily s jednou ze spolužaček při jízdě na bicyklu kdesi pod Pálavou na základě termínů našich podzimních dovolených. Jako jedny z mála se vídáme pravidelně, neboť naši muži spolu hrají hokej a naše rodiny společně tráví jarní či podzimní cyklistické víkendy, lyžařské dovolené a někdy i Velikonoce.
Díky užití technologií se kontakty shání podstatně lépe než před dvěma desetiletími, kdy jsem disponovala jen fantazií a telefonním seznamem. Přesto se mi část třídy cestou e-mailů a messengerových zpráv nepodařilo kontaktovat. Po náborové kampani jsem měla asi dvacet potvrzených účastníků (ze snad 40 osob, které třídou prošly) a 5 omluv. V reálu nás přišlo ještě o něco méně, přesto vynaložené snahy nelituji.
Stejnou hospůdku jsme navštívili několikrát. Má nespornou výhodu, že se nachází v blízkosti našeho gymnázia, kam téměř všichni bez problémů trefíme; a měli volný salonek. Bohužel kvalita kuchyně oproti poslední zkušenosti trochu pokulhávala a značka točeného piva se nesetkala s velkým nadšením konzumentů. Nikdo ale příliš neprotestoval, a to ani nad podivnými steaky, se kterými jsme bojovali zcela nesteakovými příbory. Pivo jsme v průběhu večera vyměnili za koncentrovanější tekutinu. Na příští sraz pro jistotu zkusím najít zařízení s lepším pivním vkusem a kuchařem při smyslech.
Chtěla jsem do restaurace přijít včas, když rezervace byla na mě. Nebyla bych to já, abych po páteční pracovní kancelářské směně nenamasírovala ještě jednu klientku v bohunické provozovně. Do velkoměsta jsem se vracela po masáži oděna stále šatech "do práce", neb rifle na převlečení jsem ráno nechala omylem doma.
Neohroženě jsem vplula a zamířila do prázdného salonku, přičemž jsem zcela přehlédla spolužáky, kteří už hodinu popíjeli zlatý mok. Stejně tak oni můj příchod nezaznamenali - možná právě kvůli těm šatům. Konzumace piva a lokalizace toalet hned vedle salonku našemu shledání trochu pomohly. Překvapivý byl fakt, že se mezi prvními dostavili pánové, kteří v naší humanitní třídě byli v silné menšině. V úvodu jsem s nimi seděla sama, později se připojila právě spoluautorka vítězného termínu srazu.
V průběhu večera se objevil a rychle zmizel jeden čerstvý otec dítěte, který nás přišel pozdravit navzdory faktu, že si den předtím přivezl manželku z porodnice. Pobyl patnáct minut, na cestě tam a zpět strávil dobře hodinu. Většina později příchozích proto jeho historku zkušeného otce tří dětí o manželce prvorodičce slyšela pouze zprostředkovaně. Kolik spolužáků má - či dokonce ještě plánuje - miminko, mě docela zaskočilo. Tlumočila omluvu jednoho z nich, že ženu se třemi malými dětmi (z nichž jedno je velmi malé), nechce nechat doma samotnou. Obdivuhodné, u nás doma se na podobné ohledy nikdy nehrálo.
Pět hodin do "zavíračky" nám uteklo v družné mnohohlasné debatě a za častých záchvatů smíchu. Došlo na vzpomínky na bouřlivé mládí i na zkušenosti současné. Jedno vášnivé líčení zapříčinilo pád téměř plné sklenice piva na zem, což naši oblibu u obsluhy evidentně nezvýšilo. Spolužačky živící se vzděláváním současných mladých generací nás "dostaly" informací, že na střední školu nastupují prváci, kteří neumí číst a psát, a že základní školu končí děti přesvědčené, že součástí první republiky bylo Maďarsko.
Během setkání jsme se všichni shodli, že se vídáme málo často. Padla i možnost "výjezdního" vícedenního setkání, ačkoli z praktických důvodů se nedomnívám, že by bylo reálné. Chlapci se ale na nějakou "víkendovku" zřejmě domluvili - mají to v plánování o něco málo lehčí; obvykle nejsou s nezletilými potomky tak silně srostlí.
Hospůdku jsme opouštěli různě veselí pouhých dvacet minut po zavíračce a nebyli jsme ani posledními hosty. Poslední spolužák splácející účet byl dámami přítomnými uvnitř málem zadržen, leč vyvázl. Venku vzniklo dilema, kam vyrazit. Sklidila jsem posměch, když jsem si volala odvoz a oslovila manžela "Broučku". Ani jsem nestihla požadavek vyřknout, když mi byl telefon odebrán a naše společná kamarádka drahému choti vysvětlila, že určitě ještě domů nechci.
S vědomím, že by na mě musel čekat, (neboť do naší malebné obce v noci nic nejede), a že stejně nemohu více konzumovat (díky protestujícím játrům), jsem nakonec využila nabídky na odvoz a ostatní opustila. Skupinka posledních statečných pak důstojně sraz ukončila v centu města někdy kolem druhé hodiny ranní. A v diskusi prokládané fotkami nejen z mládí a vyvolávajícími smích rodinných příslušníků jsme pokračovali on-line i následující dny.
