kOmický blog CXXXVIII.

Výsledky mojí snahy rodiče naučit cokoli vlastní potomky jsou velmi nevyrovnané. Ale co mi brání pokusit se naučit něco od nich?

Zásadní dovedností shledávám schopnost dětí rozlišovat, co dělat nechtějí, a všemi možnými prostředky se tomu soustavně vyhýbat. I moje životní filozofie stojí na tom, co nechci dělat. Pravděpodobně proto, že jsem nikdy neměla jasno v tom, co dělat chci. Opačně to fungovalo výborně - věděla jsem vždy, co určitě dělat nebudu - a s tím ostatním jsem byla ochotna se smířit. Postupně se však moje hranice únosnosti nenápadně posouvá.

Dlouhodobě nejsem nijak šťastná v profesi, kterou vykonávám - dá-li se moje pracovní náplň vůbec profesí nazvat. Vzhledem k situaci na pracovním trhu se silně převažující poptávkou se průběžně poohlížím po možné alternativě. Ale! Část nabídky zahrnuje mé současné rutinní činnosti a zcela neodpovídá mým schopnostem, část slibuje možnost osobního rozvoje a nedosahuji na některou podmínku nezbytnou. U drtivé většiny narážím na silné předsudky. Nehledám nijak intenzivně, přesto jsem už dvakrát odmítla příležitost, která vypadala lákavě, ale při bližším seznámení v mých očích nabízela téměř shodný obsah za výrazně horších podmínek. Nejen finančních. Pro matku tří dětí jsou zásadní i veličiny jako počet dní dovolené, možnosti dopravy, pracovní doba a reálná možnost si v případě potřeby pracovní program přizpůsobit. 

Bláhově jsem se kdysi domnívala, že jakmile překonám mateřskou dovolenou, (později školku a první třídu, první stupeň ve škole...) stanu se opět svéprávnou bytostí. Nikoliv. Maminkování je funkce doživotní a pouze se mírně mění její obsah. 

Musela jsem - byť velmi nerada - odmítnout i nabídku, která měla obrovský potenciál. Napsala jsem motivační dopis, o jehož hodnotě (nejen literární) jsem byla přesvědčená. Protistrana mě pochopila a pozvala mě na pohovor, přestože nabízená pozice s komunikovanou souvisela pouze okrajově. Ačkoli už jsem měla připravenou řeč i výpověď, manžel mě nakonec argumenty zdůrazňujícími spoustou praktických důvodů přesvědčil, že tuto práci přijmout nemohu. Dle jeho výkladu by například transport dětí do vzdělávacích zařízení zůstal pouze na něm a bylo by nutné zajistit mi skutečně spolehlivě pojízdný vůz a financovat pohonné hmoty v mnohem vyšším rozsahu. Pracovní doba od 9 do 17 hodin byla asi posledním hřebíčkem. Odmítnutí mě přesto bude dlouho mrzet: příjemní lidé, zajímavý obor, práce související s mým vzděláním i koníčky, maximálně různorodá a navíc v kouzelném prostředí... 

Poslední zážitek s pracovním pohovorem je více než úsměvný. Zásadně neodepisuji na poptávky, ve kterých nesplňuji základní požadavky. Tentokrát se jednalo o místo ve státní správě, uveřejněné požadavky jsem splňovala, veškeré dokumenty zaslala - a mírně zajásala při pozvánce na pohovor. Bohužel při čekání na chodbě jsem nechtěně vyslechla nejen konec rozhovoru s předchozí uchazečkou, ale i velmi hlasité hodnocení své přihlášky. Ve chvíli, kdy jsem vstupovala do místnosti, napadaly mě pouze scénáře, jak se co nejrychleji vytratit. Kromě jména, (které stále přisuzuji neznámé cizí paní), jsem o sobě nenašla sílu cokoli adekvátního sdělit; připadalo mi to naprosto zbytečné. Zpětně lituji, že jsem drze neřekla, že pokud hledali výlučně osobu s praxí ve státní správě, nemuseli mě zvát. A plýtvat mým časem, stejně jako časem dalších asi sedmi osob. Které se mimochodem většinově nesnažily tvářit ani alespoň neutrálně. Neodpustila jsem si drobné rýpnutí v podobě cíleného odkazu na zmíněné akce, které však byly zmíněny v době, kdy jsem ještě v místnosti nebyla přítoma. Odcházela jsem přesto poměrně frustrovaná. Nicméně zážitek mě vyléčil z hledání v těchto vodách.

Navzdory výhradám k současnému zaměstnání musím přiznat i jeho zásadní klady - pracuji s fajn lidmi, kterých si vážím a od kterých vím, co čekat; s jejichž hodnotami jsem schopná se ztotožnit nebo jim alespoň rozumět. A pro které nejsou peníze první a jediné kritérium.  

Závěrem mohu jen smutně konstatovat, že žádná rovnoprávnost mezi muži a ženami nikdy nenastane. Že ještě roky budu - stejně jako všechny maminky - posuzovat veškeré záležitosti osobní s ohledem na četné potomstvo. Že po narození prvního dítěte se cosi zlomí a nikdy se už nenapraví. Že mě to příšerně štve, ale na druhou stranu s tím nemohu bojovat na úkor svých dětí. A že se mohu alespoň občas pokusit v duchu filozofie svých dětí vyhnout nechtěnému, ačkoli většinou mi to nevyjde.