kOmický blog CXXXVI.

Navzdory končícímu létu se nemohu se zbavit neblahého dojmu, že v "tom" lehce plaveme. Tedy ne lehce. A rozhodně ne všichni. 

Znám dost takových, co životem zlehka proplouvají, i těch, kteří se v tom plácají či alespoň poněkud zabředávají. Vlastní životní postoj v tomto směru sebekriticky hodnotím jako značně nekonzistentní. Zabředávám obvykle v celkem zbytečné snaze někomu pomáhat.

Tak se stalo, že jsem v roli asistentky výkonného manažera opět strávila večer na pracovním jednání, kde moje funkce byla převážně podpůrná. Výhodou mého zaměstnání je skutečnost, že při jeho výkonu potkávám zajímavé osobnosti, které si mě ovšem pamatují sporadicky. Tentokrát jsem nechtěně v závěru podpořila jejich paměť a rychlejší ukončení moderované debaty, když jsem se omylem opřela o vypínač a v sále zavládlo nečekané světlo, (které pospávající přítomné probralo). Věřím, že někteří přítomní mi za tento počin byli vděční. Odolala jsem nabídkám ochutnávky italské kuchyně, ale v závěru neodolala děkovné růži. Mám žluté z nezjištěných příčin ráda.

Následující den jsem kolegy pobavila svými plány na návštěvu Bauhausu. Z vedlejší kanceláře zazněla otázka, jak - pokud mám vozidlo odstavené na periferii a na vnitroměstskou přepravu využívám výhradně MHD - nákupy realizuji. Upřesnila jsem svůj záměr zakoupit spárovací hmotu, nikoli pět pytlů cementu. To kolegu uklidnilo. V praxi akce proběhla přibližně následovně: tramvajový dostih - fronta na poště - spásný autobus - probíhání mezi regály - platba vanilkové spárovací hmoty - další tramvaj - přemlouvání auta ke startu. S pětačtyřicetiminutovým zpožděním jsem vyzvedla děti u babičky. Manželova maminka s potomky absolvovala odpoledne prevenci u zubaře, za což jsem jí neskonale vděčná. 

Později doma jsem včerejší "slušňácké" šaty vyměnila za beztvaré staré kalhoty a vyspárovala dříve položené kachle určené jako podklad pod krbová kamna. Manžel byl služebně kdesi po republice. Původně jsem chtěla hmotu jen vyzkoušet, ale když už jsem rozčvachtala první várku, vyplnila jsem spáry rovnou všechny. Později mi zákonný protějšek vytknul, že jsem moc akční a že měl v úmyslu ještě okolní vinyl přilepit. Možná se mohl zmínit předem... když už mi půjčoval slevovou kartu.

Jednotlivé následující dny mi mírně splývají. Na sklonku pracovního týdne jsem dosti vyčerpaná cestou domů snažila chotě přesvědčit, že na jím potvrzenou večerní akci nepůjdeme. Neuspěla jsem. Zaměnila jsem odevzdaně  kalhoty za smart casual šaty, (ke kterým jsem nějakou chvíli marně hledala kabelku), a manžela donutila k výměně trička a poněkud unavených džín za košili za jiné přijatelné kalhoty. Pro účast na zmíněné akci pro zvané klienty hovořili dvě skutečnosti - lokalita u přehrady a předpoklad, že akce, od kterých člověk nic nečeká, bývají nejlepší.

Teplé podzimní počasí s téměř hmatatelnou přítomnosti vodního prvku vykonaly své, především se však potvrdilo pravidlo neočekávaného. Trochu mi bylo líto, že jsme v tom děti nechali doma vymáchat bez naší asistence, nicméně potomci to včetně večeře, koupele a uložení ke spánku zvládli. My se seznámili s novými projekty a s partou úžasných handicapovaných osob, (které navzdory osudu žijí pozitivní naplněné životy). Převážně jsme pominuli jistě báječný raut a velikou část večera propovídali s majitelem celého komplexu. Ne náhodou; byť v jiných šatech, setkala jsem se s ním na jednání v pondělí - a k mému mírnému překvapení si to i pamatoval. 

Následující den dopoledne zazvonil mobil s povědomým číslem školky, které obvykle nevěstí nic dobrého. Skutečně - obdržela jsem informaci, že probíhá první lekce objednaného plavání a synáček nemá plavky. Nemohl je mít, sdělení o zahájení kurzů ke mně nedoplulo. Zatímco synek pro nepochopitelnou trvající nechuť ke skákání do vody a potápění pravděpodobně zajásal, maminka zjistila, že v tom zcela plave. Ani děti vodící bratříčka ráno do předškolního zařízení, ani odpoledne vyzvedávající babičky informaci nezaznamenaly. Já mohla - neschopna plavky v krátkém časovém intervalu dodat - maximálně mlžit. A později hloubat, jak to rodiče ostatních dětí dokáží ukormidlovat.

Pod tlakem okolností mi nezbývá, než dál alespoň šlapat vodu a držet hlavu nad hladinou. Záchranný kruh nečekám, ale občasnou klidnější vodou či mělčinou bych jistě nepohrdla.