kOmický blog CXXXI.

Je hodně věcí různé důležitosti, ke kterým muži a ženy přistupují odlišně. Proč mezi ně patří myčka nádobí se mi bohužel nepodařilo zjistit.

Jak opakovaně zdůrazňuji, nesnáším návraty z dovolených. Dosud jsem však nerozřešila otázku, zda je lepší se nevracet nebo ani neodjíždět. Poslední zkušenost empiricky prokázala, že se dojmy z návratu nezlepší ani v případě, že domácnost nezůstává zcela opuštěná. Ba právě naopak.

Po příjezdu z chaty následovaly předpokládané otázky;  "Kdy bude oběd?" a "Můžu na počítač?". S potřebou nasytit mladé organismy ve vývoji jsem počítala, cestou domů jsme doplnili zásoby. Během přípravy rychlého jídla - poměrně populárních kousků kuřecího masa v bílé omáčce - jsem průběžně vybalovala, prala, zalévala květiny, nepříliš úspěšně žádala potomky o součinnost a zametala z podlahy vranovský písek. 

Abych dětem nekřivdila, kus práce doma - s pár průpovídkami -  udělaly. Dcera uvedla klec morčat do obyvatelného stavu (a nahlásila kritický nedostatek podestýlky a zrní). Syn zakročil na zahradě a dozaléval květiny v interiéru. Neopomněl zkontrolovat své mravenčí královny a předvést nám první malinkaté mravenečky. Manžel po hodině a půl za volantem odpočíval, byť to byl on, kdo chtěl - po dvou dnech pobytu - z chatu "domů něco dělat".

Prádlo (visící v době odjezdu na zápraží na šňůrách) bylo k mému překvapení navršeno do prádelního koše, bohužel bez respektu k možnosti zachovat vybrané kusy nepomačkané. Bavlněná houpací síť v zahradě naopak viset zůstala. Zatímco na chatě vpodstatě nepršelo, v Omicích se přehnala vydatná bouře...Moje hloupost, pověsila jsem ji a nesundala; barva mírně vyrudla.

I úroda v zahradě zůstala bez zásahu. Nemohu říci, že by po týdnu setrvala i ve stejném stavu. Také zbytky od nedělního oběda z minulého týdne stále prodlévaly v ledničce. A ač se zatím samy nepřemisťovaly, ani kočky nejevily valný zájem zaležené maso konzumovat. 

Zlatým hřebem návratu byl každopádně pohled do myčky. Tato zůstala týden plná špinavého nádobí a nikdo ji nezapnul. Díky své žlučníkové indispozici jsem v den odjezdu neobědvala a ani nerovnala talíře do jejich útrob. Manžel - pro mě nepochopitelně - čtyři sety od oběda umyl ve dřezu, (kde zůstaly týden ležet a zaschlá voda vyrobila avantgardní obrazy na tmavém povrchu).

Nikdy jsem nepochybovala, že myčku vynalezl nějaký muž nucený pravidelně zbavovat kuchyňské náčiní nečistot. Impuls veškerého technologického pokroku v domácnosti pochází primárně z lenosti. Leč nemohu rozklíčovat, proč má právě můj choť k tomuto spotřebiči tak záporný vztah.

Po sedmi dnech byla uvnitř myčky plíseň výšky tří centimetrů. S odporem jsem aplikovala tabletu a zapnula program s nejvyšší teplotou. Opakovaně. Na talířích i příborech tvrdošíjně setrvávaly černé fleky upomínající na největší ložiska. Po druhém pokusu jsem upustila od plýtvání vodou a elektrickou energií a přešla na ruční mytí pomocí octové lázně; provázena nakyslým zápachem jsem odstranila i vodní kámen zaschlý na odkapávací ploše dřezu.

Netuším, po kolikáté jsem drahému choti objasnila, že myčka není estetickým doplňkem naší nové kuchyňské linky, ale její funkční součástí. Jestli má slova dopadla na úrodnou půdu, zjistím bohužel až při příštím návratu. Najdu-li odvahu se z domova vzdálit.