kOmický blog CXX.

Jako dítě jsem milovala prázdniny strávené s babičkou a dědou na chatě a naopak nesnášela tří- a čtyřtýdenní tábory. Až nyní chápu, že tábor není zábava pro děti, ale záchrana pro rodiče. 

Zatím se nám příliš nedaří se zachránit. Uběhla první čtvrtina prázdnin, občas zmizí vždy jedno ze starších dětí a na pozůstalé střídavě dohlíží babička, já, manžel nebo anděl strážný (jak tajně doufám). Samostatný pobyt dětí doma se příliš neosvědčuje, stejně jako hlídání tatínkem montujícím na střeše solární panely. Potomci potřebují konkrétní program; byť by to byl pouhý přesun k babičce na oběd a odpolední pomoc na její zahrádce. 

Během uplynulého týdne se toho událo hodně. Pro spojení příjemného s užitečným jsme zorganizovali rychlou návštěvu určenou k likvidaci nadměrného množství naloženého masa a konzultaci nádrže na dešťovou vodu. Prcek byl trochu zklamaný, že nepřijdou žádné děti, neb potomci našich kamarádů prodlévají na táboře. Zda manžel po debatě se stavařem změnil názor na dešťovku, počet a umístění nádrží, systém přečerpávání a přepad do kanalizace, se mi dosud zjistit nepodařilo. 

Koncem týdne mě nejstarší potomek uprosil k vyčerpání náhradního volna spojeného s rybářskou výpravou na Brněnskou přehradu. Prcek příliš nadšení nejevil, ale byl přehlasován. Zastávku v rybářských potřebách jsme tentokrát vynechali, (syn si to vynahradil o víkendu on-line). 

Kluci doma posnídali topinky ze starého chleba, čímž byly zásoby vyčerpány. V supermarketu jsem cestou kreativně zakoupila (k sobotnímu obědu) zmražené kuře, které nám v termotašce posloužilo jako chladící médium. Vybaveni obrovskou svačinou a několika litry tekutin jsme se přesunuli k vodě.

První vybrané volné místo jsme rychle opouštěli; při zapichování vidličky trefil syn vosí hnízdo. Vzdálili jsme se naštěstí bez zásahu a pro její vyproštění vyčkali okamžiku, kdy se hmyz poněkud uklidnil. Naše snažení s pruty přineslo několik menších ryb. 

I tentokrát jsem u vody řešila pracovní maily a nečekané komplikace s požadovaným posunem času odletu kytarových mistrů... a přísahala si, že příště oba mobily vypnu. To bych ovšem přišla o výzvu kamarádů, (jejichž děti prodlévaly s babičkou u moře), k večerní návštěvě letního kina; stejně jako o manželovy četné konstruktivní návrhy na dovolenou za oceánem.

K objednávce ultravýhodných letenek nakonec - k mé značné úlevě - nedošlo, kino jsme navštívili.Dílo Skleněný pokoj jsem četla a viděla v divadle, třetí provedení ve filmové podobě mě nadchlo nejméně. Kamarádka knihou dočetla nedávno a sdílela moje dojmy. Zato pánové - zcela nezasvěcení do příběhu - jevili v průběhu produkce nadšení především z dostupnosti občerstvení. Když jsme dvoranu opouštěli, brodili jsme se rozsypaným pop-cornem, vyhazovali plastové kelímky a manžel v povznesené náladě dobrovolně odevzdal klíče od vozu.

O víkendu v rozpoložení o poznání ponuřejším instaloval drahý choť osvětlení dětských pokojů; u prcka se mu to skutečně povedlo, ostatní stropní svítidla ztroskotala na nedokonalé elektrikářské přípravě. Nejmenší dítko je nadšené, může si přepínat barvy. Moje pozitivní hodnocení směřuje k prosté nové skutečnosti, že je v pokoji i v noci opravdu vidět.

Sobotu jsme se synem opět vyplnili přemisťováním koleček se zeminou do dvora, dotvářením nové image jeho části přiléhající k terase vysypanými oblázky a hlubáním nad jeho celkovou koncepcí. Manželovy, synovy a mé představy se dosti rozcházely.

Puberťák chce konstrukci na popínavé kiwi, jeho otec má záměr přizdívat ke zdi obří truhlík a místo kočičího přístavku vytvořit posezení s pergolou. Oba chtějí jezírko. Má přání jsou minimalistická, mám ráda čisté linie a volný prostor; stále však upřednostňuji dokončení interiéru domu před rozjímáním na téma osazení prostoru před ním vegetací. 

Po asi čtvrt roce došlo tento víkend překvapivě i na stavbu (zjevně začarované) příčky mezi sprchou a toaletou. V sobotu položil pan otec vyrovnávací betonový základ. V neděli mě poslal přiřezávat ytong, zatímco se jal namíchat příslušné lepidlo.

Roztodivné tvary odpovídající stávajícím vodovodním trubkám se tupou pilou přenášely do stavebního materiálu poměrně špatně. Při zmínce o možnosti zakoupit pile nový list jsem byla odbyta sdělením, že by se řezáním zase ztupil. (Vzhledem k předpokládaným vynaloženým nákladům by to jistě tolik nevadilo...) Ale vedena vidinou posunu stavebních prací jsem raději opocena a pokryta bílým prachem mlčky řezala dál.

Pozoruhodné je, že těchto - jistě zábavných - stavebních akcí se děti téměř zásadně neúčastní. Puberťák se záhadně ztrácí do zahrady hledat mravenčí královny, předškolák se dožaduje hraní minecraftu a dcera intenzivně komunikuje s kamarádkami. Někdy svorně předstírají úklid, občas se všechny děti potkají na trampolíně. Ve vzácných chvílích se ozývá smích, jindy se dohádají (případně potlučou).

Poslední dobou si často pohrávám s myšlenkou, že po vzoru své kamarádky vyšlu příští prázdniny všechny tři děti na tři týdny na tábor.