kOmický blog CXVI.

Padesát odstínů šedi lze překvapivě snadno zažít i v kanceláři. Nikoli s kolegou, ale s tiskárnou. Zejména po neodborné extrakci papíru neproškolenou mírně nervní obsluhou. 

Tento týden se na nás v kanceláři spikla veškerá technika. Tiskárna nejprve odmítla vydat zaseknutý papír, po našem zásahu naopak nepochopitelně plýtvala tonerem. Opakovaný tisk čistící stránky přinesl pozoruhodnou sérii abstraktních umělecký děl s patrným posunem ke světlejším odstínům, leč bílé barvy podkladu se již docílit nepodařilo. Návštěva technika nutná.

Stejně tak účetní program po červencové aktualizaci sice umí "proplácet" zaměstnancům i první tři dny pracovní neschopnosti, zato zatvrzele omítá tisknout. Problém je, že zatímco na neschopence nikdo z nás již leta nepobýval, účetní dokumenty tiskneme často. V závěru týdne začal nečekaně stávkovat i kancelářský výdejník vody, místo záslužného podílu na našem pitném režimu se nenadálým upouštěním zákeřně pokoušel o zapříčinění pracovního úrazu.  

Naší záchranou bylo, že intenzita pracovního úsilí konečně dosáhla letních hodnot. Dokonce jsem se dvakrát za týden dostala na oběd - z toho jednou na skutečné jídlo (!) s vlastním manželem. A podruhé v polední pauze vybrat z mnoha nabízených vzorků správnou barvu našich budoucích krbových kamen. Výběr trval asi 30 vteřin, cesta tam a zpět 30 minut. 

Po značném pracovním úsilí (a nekonečné sérii změn a upřesnění) se mi povedlo zajistit letenky pro všechny umělce (a jejich kytary na vlastních sedadlech) na srpnovou akci. Jsem zvědavá, jestli kytary mají v ceně letu i občerstvení. Pro příště jsem ale připravena téměř na vše, snad jen transport kostelních varhan by mě mohl mírně rozhodit. Každopádně intenzivní komunikace s umělci a jejich zástupci mi pomohla náležitě procvičit jinak zanedbávanou angličtinu.

Uprostřed týdne jsem si rozmařile vybrala jeden den náhradního volna. Nejstarší potomek byl na rybářském táboře; dcera a prcek doma. Mladší děti si jako program na den s maminkou vybraly návštěvu Permonia. Respektive - vybírala dcera, prcek zpočátku protestoval, pak se opakovaně tázal, kdy už tam budeme... a pak skoro nechtěl odejít, protože to byla zábava. Dostal zmrzlinu a při odchodu medaili, kterou se večer doma chlubil tatínkovi. 

Kromě návštěvy oslavanského zábavního parku jsem překvapivě neměla žádné konkrétní úkoly. Mimo přípravy oběda a obsluhy pračky jsem se věnovala odstínům zeleně na záhoncích (při zcela marné snaze eliminovat výskyt plevele mezi ušlechtilými rostlinami). Během odpoledne nebezpečně narostla hromada na pseoudokompostu, záhonky se barevně sjednotily... a já byla zaskočena nadějnou úrodou rajčat a bolestí zad.

Po výkonu při pletí zahrádky jsem byla vděčná za další dva dny v kanceláři s nefunkční technikou, jakkoli tiskárna stále pokrývala papíry šedivým povlakem. Babička s dědou si odvezli děti na chalupu, díky čemuž nám ubyly domácí rodičovské povinnosti. Manžel konečně připevnil poslední garnýž, abych mohla došít a pověsit záclonu v prckově pokoji. Značným posunem byla také aplikace šílené chemie do neodtékajícího odpadu v koupelně. Nejprve jsem se držela návodu (dvě odměrky), potom jsem přidala a nakonec padlo asi půl balení. Po vybublání odporné šedé hmoty začala voda odtékat.

Večer děti barvitě referovaly po telefonu, že ve zlínské ZOO to "bylo super a děda spadnul ke lvům". Bulvární zprávu potvrdili babička s dědou jen částečně, čímž se nám hodně ulevilo. Tatínek mého muže nebyl naštěstí sežrán dravou šelmou. Další překvapivé novinky se týkaly - doma dosud skrývaných - schopností naší dcery pomáhat v kuchyni.

Nutno říci, že druhý večer v prázdném domě mi už bylo po našich záškodnících smutno, a to i nad lahví rulandského šedého. Nejen velikost domu bez nich postrádá smysl. Což neochotně přiznávám, jakkoli mám občas pocit, že z dětí (manžela a práce) zblázním.