kOmický blog CXLIX.

Že ticho může mít cenu drahého kovu je obecně známo. Hodnota absence řečnických výlevů může však nabývati hodnoty nevyčíslitelné. 

Nemůžeš-li říct nic hezkého, raději neříkej nic. Tuto radu jsem vydávala dětem v dobách, kdy se naši dva puberťáci neuměli bavit jinak než tónem nebezpečně připomínajícím hádku. A najednou jsem se přistihla, že pokud se ji sama snažím dodržet, není hlasivek třeba. V zaměstnání jsem dospěla do stádia nápadně přesně připomínajícího příznaky burn-out syndromu popisované v personalistických příručkách. A doma je (doufám) lepší mlčet než řvát. 

Po náročném pracovním týdnu nás vždy čeká odpočinkový víkend, kdy "bílé límečky" vyměníme za "modré" a snažíme se svépomocně zvelebovat domeček nabytý dle katastru nemovitostí před přibližně dvěma roky. Psychickou únavu tak pravidelně střídá vyčerpání fyzické, abychom zachovali rovnováhu. 

Intenzivní činnosti posledních měsíců se velmi pomalu začínají úročit a některé dílčí partie domu se zdají téměř před dokončením. V případě obývacího prostoru je již stav velmi nadějný. Pro urychlení vývoje jsem strávila sobotu s kbelíkem bílé barvy a válečkem, abych nové omítky pokryla příslušnou svrchní vrstvou. Než nátěr uschnul, napouštěla jsem lazurou dřevěné díly, ze kterých se postupně vyvine nábytek v obýváku. Pochopitelně jsem nějak mimochodem uvařila oběd a vyprala prádlo. 

Natírala jsem poslední dvě poličky, když se objevil manžel. Odvážel zedníka (dotahujícího omíky v šatně) a přivážel dceru (z výletu do velkoměsta). Kromě prostředního potomka přivezl obrovskou krabici s televizí. Nemám pocit, že bychom nový kus elektroniky potřebovali, ale nepovažuji se za odborníka. Bohužel mi stále při řídkých případech sledování čehokoli jde více o příběh než o velikost či kvalitu obrazu. 

Nastala absurdní situace, při které jsem po celodenním pracovním zápřahu klečela a natírala u paty schnoucí zdi poličky a kdy manžel s již vybalenou televizí vznesl dotaz, kdy to budu mít hotové. Manažer PR (zcela nepsychologicky) nepřímo obvinil vlastní ženu znavenou celodenní prací, že mu ve svém aktuálním závěrečném úsilí vlastně zavazí. Následovala ještě absurdnější výměnu názorů, kdy já relativně klidně zjišťovala, kam přesuneme natřené díly (neboť mě navzdory značné míře kreativity žádné vhodné místo nenapadalo), zatímco manžel křičel, proč na něj ječím.

Zpětně jsem pochopila, že druhý nátěr malby na zdi i policích je zcela nedůležitý ve srovnání s novou "hračkou". Jen to mám prostě jinak. (Nutno podotknout, že v této záležitosti stáli puberťáci na tatínkově straně sdílejíc jeho nadšení). Opustila jsem již mlčky obývák, ponechala na podlaze lazurou natřené díly (po kterých nejmladší potomek omylem dvakrát přešel) a na zdi jedinou vrstvu zasychajícího nátěru zdí. 

Usadila jsem se v rámci odpočinku s pletením v prckově pokoji a sledovala taneční kreace Jakuba Vágnera. S rodinou - s výjimkou prcka - jsem přestala komunikovat. Mělo to příznivý dopad na uspávání nejmenšího dítěte. Zatímco ostatní děti v nadšení z obří obrazovky můj němý protest ani nezaznamenaly.

Mlčení mi vydrželo většinu následujícího dne. Ráno jsem nakrmila smečku koček i nejmenší dítě a v noční košili se zodpovědně věnovala třídění legových kostiček u něj v pokoji. Spolu s částečným úklidem nám to zabralo většinu dopoledne, přičemž jsme sestrojili letadlo. Oproti návodu jsme improvizovali minimálně, jen pár sedadel, několik oken a především dveře se nám (dosud) nepodařilo najít. 

Před polednem jsem se odebrala do kuchyně uvařit oběd. Mírně mě zaskočilo, že se po dvoře pohyboval manžel a soused. Oblečena stále v nočním oděvu vylepšeném mikinou a teplými ponožkami jsem se zcela nespolečensky neodhodlala ani vyjít ven pozdravit. Se zákonným protějškem se mi komunikovat nechtělo. Pánové se věnovali dřevu, pile a slivovici.

Oběd jsem naservírovala na stůl a odešla uklízet krabice barevných kostiček. Po poledni jsem už vyměnila košili za důstojnější oděv. A drahý choť se přišel usmiřovat. Připadalo mi to směšné, což je ovšem nevýhodná situace, máte-li hájit pozici naštvané manželky. Nezbývá, než přiznat, že jsme oba unavení a vystresovaní. 

Víkend nakonec neskončil úplným fiaskem. Obývák se mírně přiblížil představě obyvatelného prostoru. Tři z pěti členů rodiny jsou nadšení z velikosti obrazovky. Máme vymalováno a natřeny dvě vrstvy lazury - přičemž je bohužel jasné, že dojde na korekce. 

Ale jsem poučena, že příště musím bezzvukou strategii začít uplatňovat ještě o malinko dřív.