kOmický blog CXIII.

Dožadovat se samozřejmých věcí mi vždy připadalo poněkud pod úroveň. Problém je ovšem ve velmi variabilním náhledu na samozřejmost. Za poslední týden jsem dostala hned tři lekce vlastní naivity.

První lekce přišla nečekaně od pubertálního synka. Zatímco dcera prodlévala na táboře u koní, (ze kterého mimochodem chtěla už první den odvézt domů pro nedostatek jídla a spaní v mokrých stanech), její starší bratr se na své poměry nadprůměrně věnoval činnostem ke zvelebení našeho domova a okolí. I nejmladší potomek se snažil být v mezích svých možností nápomocný.

Po odpoledni, kdy puberťák posekal trávu a zalil záhonky, jsme spolu vedli zajímavou debatu. On na trampolíně trénoval  skoky názvů, ve kterých ztrácím orientaci; já na dohled od něj u ohniště  likvidovala poslední hromadu větví ořezaných na jaře. Asi před měsícem jsem touto činností pověřila větší děti; bezvýsledně.

Vědoma si synovy dosavadní aktivity jsem se opatrně zeptala, proč tak se sestrou dávno neučinili. Neurčitá potomkova odpověď mě vyprovokovala k delšímu monologu, kdy jsem hlasitě uvažovala na téma "je-li práce potřeba udělat, prostě ji udělám". Zakončila jsem řečnickou otázku, že to snad nejsem jediná s tímto přístupem. Synek pravděpodobně projev poslouchal - po chvíli mlčení odtušil: "Popravdě, asi ano. Neznám nikoho, kdo by dobrovolně dělal věci jen proto, že jsou potřeba." Tato informace jednoznačně vysvětluje, proč se doma pomoci nedočkám.

Další facka byla finanční. Z pouhého ověření termínu, kdy vypovídat dobíhající stavební spoření, se vyklubal delší telefonát na téma "kdo vám proboha uzavíral ty nové smlouvy". Ke svému zděšení jsem po čtvrt roce zjistila, že jsme zaplatili poplatek ze tří dětských smluv, u kterých se vůbec platit nemusel. A na jehož neplacení jsem se předem dotazovala. Platební instrukce jsem příliš nezkoumala a pouze je přeposlala manželovi. Proto nejsem vhodným kandidátem na post finančního poradce, ačkoli mám příslušné vzdělání a zkoušky ČNB; chtěla bych pro klienty skutečně nejlepší řešení. 

Měla jsem už být ve střehu. Před rokem jsme zvažovali překlenovací úvěr ze stavebního spoření. Dostala jsem příjemně vyhlížející modelaci a následně smlouvu se zcela jiným úročením. Tenkrát jsem si toho všimla. Nyní mám pocit, že drobné odchylky v příslibech nejsou náhodné a na nepozornost klienta se tak nějak spoléhá. Pro příště jsem snad konečně poučena.

Poslední lekci mi udělila rázná kamarádka. Hlasitě jsem si při setkání posteskla, že jsem jediný zaměstnanec, který si připlatí datové přenosy na vlastním telefonu, aby se o dovolené mohl dívat na pracovní maily (a v rámci osobního volna řešit záludnosti letecké přepravy osob a hudebních nástrojů). Chvíli se pozastavovala, že nemám data (ani služební mobil, na kterém by mi k něčemu byla), či notebook. Nakonec rozšířila možnosti i na služební auto. A pak navrhla, že to půjde mému zaměstnavateli vysvětlit. Že pokud se očekává výkon, je třeba k němu zajistit prostředky.

Myslím, že v duchu všeobecně uspěchaného a především poněkud sobeckého přístupu dosud nikoho ani nenapadlo, že bych k práci potřebovala víc. A já si rozhodně neřeknu.

Dožadovat se samozřejmostí je přece pod úroveň.