kOmický blog CXII.

Předesílala jsem, že se vrátím k událostem předchozích hektických týdnů, které jsem toužila pouze přežít. V bohužel zcela marné vidině, že potom už bude trochu lépe. Ale každému je prý naloženo jen tolik, kolik unese.

Uplynul rok od chvíle, kdy jsme opustili azyl u babičky, ke které jsme se nastěhovali na týden a zůstali čtvrt roku. Již dvanáct měsíců bydlí v omickém domečku naše početná rodina společně. Ve chvílích největšího zoufalství oprašuji vzpomínky nebo prohlížím fotodokumentaci, abych se ujistila, že to tu vypadalo i mnohem hůř. 

Když jsme s manželem začali chodit, komentoval postup stavebních prací na chalupě, kterých se ne zcela dobrovolně řadu let účastnil, přibližně slovy: "Když už je něco skoro hotové, začneme dělat něco jiného". Tenkrát nám to přišlo trochu nelogické. Velmi jsme se mýlili oba.

Probourávání dveří do šatny zamrzlo na uložení překladu z jedné strany zdi, ačkoli teplé počasí by komplexní stavební akci z důvodu nutného současného zazdívání provizorního venkovního vstupu nahrávalo. Dosud se nám nepodařilo dokončit ani stavební misi místnůstek koupelna - toaleta - spíže. Po návštěvě "vodařů" jsme ustrnuli na stavbě příčky mezi toaletou a sprchovým koutem. Stále tak sdílíme ložnici s přibližně stovkou banánových beden, stále pračka stojí na kusu lamina v místnůstce bez podlahy. Jen mi to díky nepříliš časté přítomnosti doma v posledních dvou měsících ani tolik nevadilo.

Ve chvílích, kdy nám v práci vrcholil stěžejní projekt, jsem trávila více času v zaměstnání než doma. Hodiny sezení v kanceláři se podepsaly na oběhu v dolních končetinách, hodiny stání na eventech na bolavých plochých nohách (mimochodem plochých díky nadměrnému nošení vysokých podpatků v mládí). Nejvíc pracovní vypětí odnášela moje psychika, stres byl opravdu dlouhodobý. Dokonce jsem během posledních týdnů spolkla pár prášků na spaní (od hodné tchýně), což jsem předchozích 40 let ani nezvažovala.

Abychom doma pokročili, vrhli jsme se na kuchyň. Okolnosti a manžel mě navzdory všemu výše uvedenému donutili vyklidit horní skříňky, sundat  je ze zdi a několikrát posunout celou provizorní linku tvaru písmene L. Řádně jsme odstranili původní obklad i úporné lepidlo a přesekali vývod digestoře a elektřinu; přičemž jsme si s manželem kolegiálně půjčovali ochranné brýle, kladivo a majzlík, kango, tužku a metr atp.

Zeď jsem poctivě napenetrovala - na tuto činnost vzpomínám nerada, neboť jsem kyblíkem s příslušnou tekutinou zavadila o žebřík a část jí vylila na dřevěné dveře se skleněnou výplní, což jsem bezprostředně komentovala hlasitým zvoláním nehodným dámy. Dveře do dvora byly pochopitelně široce otevřené a hlas mám zvučný. Mohu jen doufat, že sousedé nebyli doma, případně v jejich hluchotu.

Manželovi se podařilo zorganizovat řemeslníky, aby provedli patřičnou přípravu před instalací nové kuchyně . Včetně šikovného zedníka, který celou zeď překryl omítkou (a zamaskoval nedávné přesekávání kabelů i dávné bourání dveří do spižírny) ... a včetně šikovné manželky, která omítku po návratu z práce před půlnocí pokryla vrstvou malby.

Další den nastupovala četa k montáži. Zatímco jsem v práci bojovala s nekonečným projektem, manžel posílal průběžnou fotodokumentaci z doma. Linka po dvou dnech instalace vypadala krásně. Večer proběhlo poněkud živelné přemístění nádobí z nejrůznějších odkládacích ploch a původních skříněk o skříněk nových; výsledek odpovídal pokročilé večerní hodině. Zjevně se stále nejedná o konečnou podobu uložení hrnečků, skleniček a talířků. Ke cti naší dcery musím zdůraznit, že se sama nabídla a horní šuplíky s příbory a kuchyňskými nástroji odpovědně vyskládala. Ostatní rodinní příslušníci dosud brblají, že nemohou nic najít. Musím s nimi souhlasit, jsem na tom podobně. 

Staré skříňky zůstaly pár dnů stát v kuchyni, chodbě a obývací části domu. Kuchyňský stůl byl odsunut k dceři do pokoje, židle rozmístěné po celém domě. U gauče zůstaly na zemi vyskládané spotřebiče jako toaster, kávovar a jiné. Neutěšenost stavu mi ani nevadila, trávila doma minimum času.

Drahý choť již dříve pojal úmysl přeskládat v kuchyni vinylovou podlahu. Některé díly volaly po výměně, ale především bylo nutné zacelit podlahovou krytinu nad zabetonovaným otvorem do sklepa. Musím smeknout, protože práce to byla hrozná a strávil s ní dva dny, přičemž moje pomoc byla pouze občasná. Výsledek příjemně překvapil.

A abych jeho dílo dovedla k dokonalosti, trávím už třetí den na kolenou s kartáčem a hadrem, abych odstranila povlak špíny ze starých lamel a sjednotila barevný odstín podlahy.

Ale mohu hovořit o štěstí, že mám po roce kompletně funkční jednu podstatnou část domácnosti. S nastupujícími prázdninami snad trochu poleví pracovní stres a budu se více věnovat stavebním činnostem směřujícím ke zútulnění našeho domova.