kOmický blog CXI.

Nesnáším konce víkendů a dovolených, loučení s kamarády a návraty domů s hromadami špinavého prádla a předmětů, které je potřeba někam poklidit. Zejména umisťování předmětů zpět na původní místa je v posledním roce docela problém.

Pochopitelně si nemyslím, to má kterákoli běžná matka jakéhokoli počtu předškolních a školních dětí jinak. Při balení obvykle nad nezáživnými činnostmi převažuje euforie z očekávaného, po návratu domů nepříjemně vítězí kolotoč běžných povinností. 

Nedělní závěrečné ráno na Sázavě bylo podmračené, stejně jako naše holčičky, když jsme je probudili. S reakční dobou hodnou dinosaura se dvacet minut odhodlávaly vylézt ze spacáků. Zatímco slečny neochotně snídaly, balila jsem spacáky, matrace a stan, věci na vodu a různě mokré svršky, vše za občasné pomoci syna a manžela.

Táboření je ideální činnost k prověření rodinné pospolitosti. Stavění stanu z tohoto důvodu provádím raději sama již několik let. (Tentokrát mi trochu pomáhal starší syn, byť se v úvodu urazil, že je třeba začínat jinou tyčí.) Ochotně pomáhá především nejmladší potomek, ačkoli jeho pomoc je často kontraproduktivní. I nafukování matrací beru sportovně - nesporně při něm posílím svalstvo horních končetin.

Když jsem při opačném procesu žádala synka, aby aplikoval spacáky do obalů, odpálkoval mě (bohužel pravdivou) větou, že sestra také nic nedělá. Nakonec mírou aktivitu projevil a stan i příslušenství jsme sbalili. Při ranním opouštění kempu jsme měli vše téměř úhledně naskládáno v autě, všichni měli plavky a nepršelo.

Naskákali jsme do lodí a vypluli. Pochopitelně postupně, protože počet plavidel a účastníků vodácké výpravy byl úctyhodný. Nabídla jsem puberťákovi, že může kormidlovat on. Zjevně ho to potěšilo a role kapitána se ujal velmi zodpovědně. Naštěstí dosud netuší, že k povinnostem háčka patří mluvit, jen když je tázán, vybírat vodu z lodi atp. 

Hned v úvodu plavby byl poněkud náročný úsek, který některé vodáky téměř odradil. Ostatní přítomní jim ochotně poskytovali psychickou i jinou pomoc, proto jsme nakonec celou plánovanou trasu absolvovali v plném počtu. Počasí bylo již milosrdné, dopoledne pod mrakem, sluníčko se vylouplo až asi hodinu před koncem plavby, (aby nás v závěru mírně přismahlo při čekání na vlak).

Naplánovaný úsek řeky do Pikovic se postaral o řadu vodáckých zážitků, protože byl plný sjízdných šlajsen a peřejí. Některé úseky oplývaly vysokou koncentrací kamenů a případně nepříliš zdatných vodáků. Zejména jistá skupinka v modrých tričkách vykazovala vysoké sebevědomí a nízké schopnosti - pokud vynechám schopnost vystupovat za jízdy z lodí, což nám někteří i víckrát předvedli. Pravděpodobně se na cestu adekvátně posílili.

Lodě jsme i s plným počtem pádel a vest zdárně vrátili, vyběhli na kopec a vlakem kopírujícím malebné údolí řeky dosáhli výchozího bodu, (kde jsme neopomněli vystoupit). Následovalo krátké loučení, zpestřené našim nestartujícím autem. Naštěstí jsme na tyto vrtochy vozidla připraveni, vozíme s sebou startovací kabely a neodjížděli jsme jako poslední. Tímto děkuji našim ochotným kamarádům za pomoc. 

Cesta zpět probíhala bez zásadních komplikací a bez zastávek zapříčiněných nevolností. V Brně jsme vrátili půjčenou holčičku (bez části osobních věcí, které jsme postupně doma nacházeli v autě). Po krátké rošádě s auty před a za domem manžel bravurně nacouval do dvora a společnými silami jsme multivana vyložili. 

Následovala krátká distribuce jídla do lednice, špinavého prádla do pračky a tábornických potřeb na nevzhlednou hromadu. Proběhla jsem sprchou a vyrazila do divadla, ponechávajíc děti a manžela jejich osudu. Závěr představení byl provázen zíváním, které se mi už nedařilo potlačovat. 

Dozvuky víkendu bylo možné sledovat dlouho. A nemám na mysli špinavé plastové talíře a neuklizený stan (jehož svršek čeká výměna zipu), ale intenzivní on-line komunikaci skupinky "Voda", která probíhala celý týden a obsahovala hned několik návrhů, kam pojedeme příště. Bohužel jsem se - pohlcena pracovním procesem - konverzace účastnila sporadicky.