kOmický blog CVII.

Období května a června patří z pracovního hlediska k nejnáročnějším. Koresponduje dokonale s dobou, kdy bych se zjevně měla věnovat školou povinným dětem, což vědomě nečiním.

Poměrně překvapivě prožívám životní etapu, kterou by bylo možné nazvat smíření. Se vším. Jedná se o jakýsi globální pocit; zdaleka to neznamená, že by mě drobné epizody rozhodit nedokázaly. 

Jakkoli je moje nezbytná aktivita v práci daleko za hranicí osmihodinové pracovní doby a pěti pracovních dní, stále se snažím bojovat na všech otevřených frontách. Ze snad pochopitelných důvodů se již nepokouším vypadat krásně a mladě (a naopak zkouším ignorovat komentáře kamarádek o znaveném vzhledu). Ostatní nezvládám sice na výbornou, ale zdaleka v povinných disciplínách úplně nepropadám. 

V době sporadické přítomnosti v omickém domečku peru, vařím, uklízím a k vlastnímu překvapení občas i žehlím. Nakupujeme s manželem živelně - občas nikdo; což dosud dokázal kompenzovat obsah mrazáku. Mým favoritem se stalo nakupování potravin on-line; případný sobotní dovoz až do Omic ve mě vzbuzuje nadšení dříve provázející velmi odlišné události. Známky podvýživy však na rodinných příslušnících zatím nejsou patrné a tak jsem v klidu. Občas jim dokonce upeču (lepkovou) buchtu nebo uvařím pudnig. 

S vypětím sil jsem minulý víkend přerovnala přibližně třetinu naší "vestavěné skříně" (sestávající z beden od banánů) a šťastně znovuobjevila oddíl s letními šaty a prckovy i své kraťasy. Konečně mohou nastat i tropické dny. Aktuální vývoj počasí je ale v našich končinách velmi proměnlivý a v zádveří je možné stále vidět jak synovu zimní bundu, tak moje sandálky.

Na stavební frontě stále panuje patová situace. Manželovi se podařilo (na třetí pokus) projít s instalatérem dům a domluvit realizaci nejnutnějších úprav v dohledné době. Předpokládají výběr umyvadla, definitivní ujasnění představy o budoucí koupelně a zakoupení toalety... Pozitivní je zjištění, že s vodovodní trubkou (odhalenou nedávno v místě výstavby nezbytné příčky) bude možné dále pracovat. 

Nicméně naše vlastní rekonstrukční aktivita se omezila na odstranění horní části kuchyňské linky a obkladu zdi tamtéž. Zakreslili jsme vypínače a zásuvky, objednali dřez. Dovolila jsem si při této příležitosti poznamenat, že jsem ho vybrala před měsícem. Kdyby si manžel odkaz uložil, nemusela bych ho hledat před objednávkou opakovaně. Ale objektivně musím přiznat, že i já aktuálně ignoruji zasílané linky, ať se týkají mým milým chotěm zasílaných nabídek levných letenek nebo třeba idylické dokumentace cizích rekonstrukcí.

Elektrikář se nedostavil z důvodu nemoci. Ačkoli stolař volal, že dvířka ke kuchyni jsou již vyrobená. Manžel objednal troubu; (tento odkaz jsem otevřela, ale ke čtení parametrů se nedostala). Nějak si s ní poradím, ať bude jakákoli. Při bourání kuchyňských obkladů jsem například kreativně využila zapůjčenou remosku a upekla kuře i brambory na podlaze v chodbě, zatímco jsem si na ruce vyráběla puchýř při intenzivním používání kanga.

Masérskou aktivitu jsem chtěla v náročném období mírně utlumit, ale zájem stálých klientů to příliš neumožňuje. Zjišťuji zvláštní paradox, že po desíti hodinách kancelářské práce si nad zatuhlou šíjí dokážu odpočinout. A dobíjí mě i nejrůznější historky klientů, které často účinně zamezují, abych sama  sebe litovala. Jen při pondělním návratu domů (v půl desáté večer) na mě spočinul zrakem starší syn a překvapivě se přeptal, zda mi je dobře. Odvětila jsem, že jsem unavená. "A taky malá" navázal potomek; při následném nutném přeměření jsem v odrazu skla dveří odečetla, že mi nadále už bude jenom přerůstat přes hlavu - naše výška shodná. 

Zvláštní kapitolou je práce, respektive zaměstnání. Na nedávné společné oslavě jsem byla konfrontována s obecnou nespokojeností svých (většinou) vrstevníků. Zaskočilo mě to, jelikož jsem se naivně domnívala, že v určitém věku už člověk nemusí dělat věci, které dělat nechce. Pokud zrovna nemá na krku tři nezaopatřené děti a hypotéku... Mírně to změnilo můj úhel pohledu a každopádně oddálilo podání výpovědi. Beztak by mi na její sepsání chyběl prostor.

Jako matka nejsem rozhodně příkladem hodným následování. Ale snažím se. I když třídní schůzky musel poprvé (za obě děti) absolvovat jejich tatínek. Pubertální potomci mají povětšinou svůj svět. Zásahy zvenčí přijímají se střídavou nevolí a odporem. Nejmenší potomek po společnosti touží, leč v blízkém okolí se mu nedostává. Abychom zamezili totálnímu vymytí mozku při sledování youtuberů či hraní minecraftu, pokouším se najít společné aktivity. Mezi nimi vede - lehce nečekaně - skákání na trampolíně. Netušila jsem, že by mě k této činnosti v mém věku někdo mohl přimět; ani to, že mě bude i bavit. 

Závěrem - jsem přepracovaná, občas polknu prášek na spaní, abych dokázala vypnout a další den neomdlela vyčerpáním. Přesto svým způsobem chápu rozmary starého pána - svého přímého a jediného nadřízeného, chápu podobně unaveného manžela i komplikovanost prožívaného pubertálního období svých dětí. Jsem trochu zvědavá, jak dlouho mi ten nadhled vydrží.