kOmický blog CVI.

Uplynulý týden utrpěla moje iluze soběstačnosti dvě zásadní trhliny. Co hůř, v obou případech jsem viníkem byla já. 

Problematiku přemisťování pětičlenné rodiny z Omic do Brna jsem již několikrát zmínila. Pokud jedeme dvěma auty, děti usedají k manželovi, protože za omšelou Světlušku z konce minulého tisíciletí se stydí. Já si naopak užívám komičnost situace. V lodičkách a kabátku procupitám průjezdem mezi kočičími exkrementy, přeskáču trávou k zaparkovanému autu, odemknu manuálně klíčem a pomodlím se, abych nastartovala. 

Když na mě před vjezdem do velkoměsta mávla policejní hlídka, poslušně jsem zajela mimo komunikaci a ručně stáhla kličkou okénko. Policista se mému úsilí pousmál. Mě bylo jeho i kolegy spíš líto, protože hustě pršelo. Překvapilo mě, že chtěl vidět jen řidičák a provést dechovou zkoušku. (Naposledy jsem dýchala před jedenácti lety, když jsem předtím zkrátila auto o dobrých deset centimetrů.) V případě, že by chtěl policista předvést povinnou výbavu, pobavil by se při možná marném hledání nepochybně mnohem víc

Kontrola proběhla rychle a bez problémů. Zastrčila jsem své oprávnění k řízení vozidla zpět do peněženky a pokračovala k městu. Stihla jsem odstavit auto a přestoupit na tramvaj, abych do zaměstnání dorazila včas. V 7,30 jsem seděla na židli, abych z ní v 7,40 málem spadla - při zjištění, že v kabelce nemám peněženku.

Nabízely se dvě možnosti - zůstala v autě po silniční kontrole, nebo mi ji někdo odcizil v tramvaji. Po krátkém vyhodnocení možností jsem obvolala všechny dostupné bohunické kontakty a zorganizovala jednu dobrou duši, která se uvolila do zaparkovaného vozidla nahlédnout. Přes omoklé sklo toho mnoho vidět nebylo, peněženka rozhodně ne. Toto sdělení mě však uklidnilo jen v tom, že odpoledne nebudu mít vysklené okýnko. 

Pro jistotu jsem veškeré povolené operace na kartách stáhla na nulu. Absolvovala pracovní poradu a udělala několik neodkladných dokumentů. Už jsem byla připravena odjet záhadu s peněženkou rozluštit osobně, když se kolega nabídl, že bude pracovně ve shodné lokalitě. Předala jsem klíče a instrukce... a čekala. Abych byla připravena na vše, vygooglila jsem si postup při ztrátě občasného průkazu. 

Byla to dlouhá hodina, ale kolegův telefonát začínal větou "Mám pro tebe dobrou zprávu...", k mé velké úlevě. (Vyhlídky na vyřizování nových dokladů nebyly nikterak lákavé.) Později líčil, že zvenku opravdu nebylo nic na sedadle vidět, peněženka zůstala zapadlá mezi sedadlem a dveřmi. A tak jsem byla od následků vlastní roztržitosti zachráněna poprvé.

I druhá záchrana jinak velmi samostatné ženy byla spojená s autem. Ráno jsem rozvezla děti (neměly na výběr, manžel nebyl doma) a zaparkovala v Bohunicích. Odpoledne jsem řešila knihovnu, návštěvu maminky, malého synka jsem předala manželovi a vydala se na nákup, kde jsme měli sraz se starším synem. Nezištně mi pomohl nakoupit, ukecal mě na zmrzlinu a společně jsme táhli tašky k vozidlu. Ještě jsem prohodila pár slov s kamarádkou, kterou jsme v obchodě potkali. 

Synek si vzal klíče a naložil tašky. Trochu mě popoháněl, abychom už jeli. Bohužel po aplikaci klíče do zapalování se nestalo vůbec nic. Ráno jsem - pravděpodobně v rozrušení z nálezu mrtvého koťátka - zapomněla rozsvícená světla. Školácká chyba. Bohužel žigulík, ve kterém jsem se učila řídit, zhasínal světla sám, jakmile se vytáhl klíč (a měl jen 4 rychlosti a nefunkční ruční brzdu). 

Zatímco syn rezignovaně lízal zmrzlinu, vyhrabala jsem z kabelky telefon a potupně volala manželovi o pomoc. Variantu přemisťovat se s nákupem autobusem a jsem ani nezvažovala. Pochopitelně jsem svého chotě, který se sotva vrátil z náročné pracovní akce, vůbec nepotěšila. Ale přijel, ani nic neříkal a přes kabely motor Světlušky nahodil.

Nad ztuhlým tělíčkem jsem v ranním šeru propadala pocitu, že v důležitých okamžicích jsem na všechno sama. Nejsem. K poslednímu odpočinku kočičku uložil manžel, ještě než jsem mu zavolala. A druhý den ráno jsem si nad hrobečkem utírala slzy s pocitem, že sice všechno nezvládnu sama, ale že to ani není nutné.