kOmický blog CLXXXXIV.

Zjišťuji, že není na škodu vidět svět cizíma očima. Obzvláště jedná-li se o více různých pohledů na věc a příslušně rozmanitou směsici osobitých interpretací.

Na toto téma jsem rozjímala, když mi po dlouhé době mi nepřišla klientka na masáž; volat hluchoněmé paní nedávalo smysl. Nečekaný prostoj a tok myšlenek mi ale překvapivě vyplnil jiný hovor. Dáma, která mě pravidelně navštěvovala v prvních letech podnikání, mi při objednání syna  vylíčila svůj život za poslední dva roky. Vybrané části přeskočila a slíbila osvětlit jindy. Uvědomila jsem si, že mi dříve pravidelný kontakt s energickou paní chybí.

Po nápravě posledních bolavých zad jsem vyzvedávala manžela jeho vozem; podvečer trávil konzumací s kamarády. Choť je z pochopitelných důvodů na "Foxíka" vemi háklivý. Celou cestu mě bedlivě sledoval mírně zakaleným zrakem, při parkování před domem dokonce vystoupil, aby mi asistoval zvenčí. Na třetí pokus jsem se s pomocí navigátora do jediné možné nájezdové trajektorie obrovským autem trefila. Vzhledem k blížícímu se termínu výkopových prací před domem tajně doufám, že po jejich ukončení dojde i na srovnání členitého terénu.

Večer jsem naložila krkovičku a rozmrazila kuřecí na plánované rodinné grilování. Přešila jsem dceři kraťasy, které nezbytně nutně potřebovala na další den, a stala se v jedenáct večer na chvíli "nejhodnější maminkou". To považuji z úst pubertální dcerky za vysoké ocenění, byť o jeho nezištnosti je možno úspěšně pochybovat.

Nepřítomnost vlastního auta mi ráno zkomplikovala přesun za kamarádkou kosmetičkou (vybartrovat masáž za její péči). Drahý choť mi vesele a poťouchle podsouval možnost využít k transportu bicykl náhradou za ranní běh, na což nakonec díky jeho invenci opravdu došlo.

V horkém počasí s vysokou vzdušnou vlhkostí jsem v táhlém stoupání mohla směle konkurovat parní lokomotivě (rychlostí nikoli). Dvakrát jsem konfrontovala realitu s mapou - neochotně oceňujíc výhody moblíního zařízení, se kterým vytrvale odmítám běhat. Mimochodem dvě běžkyně vyzbrojené chytrými telefony jsem na mokrých lesních cestách potkala.

Vynořila jsem se mírně zablácena pět minut po smluveném čase, překvapila kosmetičku sportovním image, setřela pot z čela a ulehla na lehátko. Následovala tradiční výměna novinek a informací, při níž jsem se nepřímo dozvěděla, že jsem trochu blázen. Cestou zpět mi zušlechťovací přípravky z obličeje stékaly. Užila jsem si dlouhý sjezd, i když mě předjel rychlejší cyklista. Záviděla jsem mu trochu jeho odvahu; naopak protijedoucímu muži jsem nezáviděla nic.

Při kodrcání po hrbaté polňačce jsem zahlédla velmi povědomou postavu. Okamžitě mi naskočil úryvek z telefonního hovoru s bývalou klientkou zmiňující její plány na výlet. Nemýlila jsem se. Dojela jsem blíž, zastavila a inspirována patřičně zmateným výrazem jejího obličeje sundala sluneční brýle. Nečekané setkání s energickou starší paní, která se za posledních deset let prakticky vůbec nezměnila, bylo velmi milé. Odpověděla jsem na lehce netaktní dotaz na svůj věk a vyslechla přehnaná slova obdivu - lichotky se poslouchají dobře všem. Slíbily jsme si návštěvu.

Po zdržení s turistkami mě čekalo překonání převýšení do naší obce, které na mě zcela zbavilo stop kosmetické péče. Dcera se zeptala, zda nebylo zbytečné proceduru absolvovat, manžel taktně mlčel a synci rozdíl nezaznamenali. Reakce rodiny celkem jasně demonstrovala, že ženy jsou z Venuše a muži přiletěli z Marsu.

Doma jsem omyla vlasy i tělo a vzápětí celou koupelnu (v rámci běžného úklidu a přípravy na odpolední návštěvu). Děti jsem vyslala posbírat jahody, uvařila lehký oběd a marmeládu. Naložila jsem kuřecí maso a zrevidovla stav pečiva a zeleniny a rovněž stav domácnosti. Manžel mi k tomu natočil pivo.

Při práci jsem pokračovala v úvahách na téma odlišnosti optiky jednotlivců. Stále myslím, že lidé jsou v zásadě dobří. V souladu s tolerantním přístupem apliovaným našim tanínkem mám blízké ráda - často nikoli pro to, ale přes to - jací jsou.

Uzavřela jsem doporučením dohadujícím se puberťákům: "Nemůžeš-li říc nic hezkého, raději mlč"...  neb naše postoje i soudy vypovídají nejvíce právě o nás samých.