kOmický blog CLXXXXIII.

Často mě překvapuje, jak pestrým životem vede naše petičlenná rodinat. Stíháme budovat dům, částečně ošetřovat zahradu, navštěvovat zajímavé lokality, sportovat a ještě společensky žít.

Pro demonstraci intenzivního společenského života zdokumentuji jeden víkend. V pátek jsme absolvovali grilování u kamarádů, v sobotu jsem maskovala cyklovýletem návštěvu hospůdky a v neděli - v hlavní roli s babičkou - proběhla rodinná oslava.

V závěru pracovního týdne bylo setkání s kamarády velmi osvěžující. Při příjezdu k jejich domu nápadně rozlohou připomínajícího penzion jsem v duchu kvitovala, že naše nemovitost má obytné pouze přízemí. Stejně tak plocha pozemku budila respekt, zejména pro intenzivní snahu vlastníků o nejen zemědělské využití. Esteticky osazené části se střídají s úhlednými záhonky, dřevěný altán doplňuje téměř viktoriánský skleník. Nechybí skluzavka pro děti. Pouze jezírko a "vlhký" sklep čekají na dobudování.

Jakkoli nejsem velkým příznivcem grilování, pochutnali si všichni. Spravedlivě musím vyzdvihnout lahodný bezlepkový bezmléčný koláč, za který by se nemusela stydět luxusní restaurace a který byl hostitelkou upečen i za nepřínosné asistence ročního dítěte. Vzhledem k dlouhé periodicidě vzájemných návštěv jsme si měli dlouho co povídat. Náš malý chlapec a velký stejnojmenný syn hostitelů si spolu celkem pěkně hráli, jen pokyny směřující k nim od příslušných matek byly pro juniory poněkud matoucí.

Nedělní rodinnou oslavou při příležitosti narozenin manželovi maminky jsme prověřili provoz restaurací po jejich znovuotevření. Všichni jsme se mírně ztráceli v aktuálně platných nařízeních o nošení a sundávání roušek; každopádně všem bylo jasné, že se zakrytými ústy konzumovati nelze.

V případě pátečního i nedělního setkání, kterých se účastnily i mladší děti, jsem byla vděčná za náš pokročilý věk a absenci potřeby řešit s potomky plenky a bryndáčky. (Přiznávám, že při některých debatách s puberťáky to vidím i opačně.) Po mimochodem vynikajícím alergenů prostém obědě v restauraci jsme se přesunuli k babičce a dědovi domů, a to právě s ohledem na nejmladší účastníky oslav a jejich volný pohyb.

I v babiččině případě projevil manžel jistou neobratnost při předávání daru, z čehož zpětně usuzuji, že jeho přístup je v tomto směru všeobecný a opomíjená výročí si neberu osobně. Má velké štěstí, že jeho maminka je velmi tolerantní osoba.

Pozastavit se chci u sobotního posezení na zahrádce. Zabrána do práce jsem málem neodjela včas, navíc jsem nemohla rychle dohledat všechny potřebné svršky (a především spodky). Telefonická konzultace odhalila, že moje cykloparťačka se právě věnuje nakládání masa na zítřejší grilování; operativně jsme se dohodly, že ji vyzvednu doma. Zavrhla jsem zkratku lesem a projela delší trasu po asfaltu. Následně jsem se zdatnou cyklistkou nechala vést až k zahrádce populární hospůdky; její denní jízdou trénované nohy se jevily o dost rychlejší než moje, přeseto jsem se usilivně snažila s ní držet tempo. Druhý den to - sečteno s ranním běháním - trochu bolelo a zejména při výstupu do schodů jsem na sportovní výkon vzpomínala dalších několik dnů.

Při příjezdu jsme vyvolali mírný zájem osazenstva zahrádky (projevený pozvednutím očí od piva), který opadl v okamžiku, kdy jsem si sundala sluneční brýle. To mě pobavilo. Další dvě hodiny jsem se snažila více poslouchat než mluvit, s čímž mám někdy trochu problém. Jako obvykle mě sdělené historky z rodinného života přesvědčily, že žiji vedle téměř ideálního muže a nemám nač si stěžovat.

Nemaje přijatelné řešení na problém a odvahu vypít třetí pivo jsme útulné posezení opustily. Poněkud se sešeřilo, což bylo zapříčiněno postupujícím časem a houstnoucí oblačností. Jízda se po požitém zlatém moku zdála náročnější. K mé radosti mi alespoň svítila zadní blikačka na kole, když přední světlo jsem v cyklobrašně nenašla.

V místě, kde se naše cesty rozcházely, jsme si ještě chvíli povídaly - až do chvíle, kdy mi zavolal choť v obavě o můj návrat a s nabídkou, že mě případně vyzvedne, neb se údajně blíží průtrž mračen. S díky jsem odmítla a vyrazila lesem k domovu. Poslední úsek jsem potupně kolo vedla, lesní cesta pod příkrovem nízkého habří mizela ve tmě. Dojezd po asfaltu jsem již opět absolvovala v sedle. Až na blikačku, kterou jsem po příjezdu zapomněla vypnout, považuji výlet za úspěšný po sportovní i společenské stránce.