kOmický blog CLXXXX.

Běhání se stalo milou součástí mých víkendů. Bohužel je to jediná vzácná část dne, kdy jsem sama a nikdo po mně nic nechce. Právě proto jsem ochotná vstávat kolem šesté i o víkendech. 

Nedávno jsem zděšeně konstatovala, že mé poslední osobní volno proběhlo naposledy před sedmi lety. (V osmém měsíci těhotenství jsem odmítla sjíždět Vltavu; manžel se z dvoudenního pobytu s dětmi čtyři dny léčil.)

V momentálním záchvěvu soutěživosti jsme se s kamarádkou přihlásily na běžecký závod. Termín v nedohlednu, vzdálenost zcela nevhodná; ale jistou motivaci vnímám. Projevuje se například zařazením 1-2 večerních domácích tréninků na elipticalu týdně. Navíc využívám všechny nabízející se příležitosti k posílení svalstva; ideálně vynášení kamení ze sklepa, převážení štěrku na kolečkách, házení písku, kopání krumpáčem... I tak si nejsem jistá, byl-li to dobrý nápad.

Zařadila jsem i pokus o synkem oblíbený parkur; neplánovaně. V případech, kdy mi zamknou zadní branku areálu pracoviště - za kterou parkuji nereprezentativní vozidlo - shazuji lodičky i silonky a překonávám dvoumetrovou zídku. Dosud jsem nezjistila, že by mě při této aktivitě zachytila kamera; pouze bylo shledáno, že kabát výkon poněkud komplikuje. 

Osamělá běžecká rána si užívám. Poznávání lesních cest v okolí domova je navíc dobrodružné; v porostech přírodního parku Bobrava občas bloudím. Na rozdíl od městských parků se však v omických hvozdech nebojím. Jakkoli v rámci přípravy poctivě zkoumám turistickou mapu, značené lesní cesty se s realitou často neshodují. Nejvíce matoucí jsou jednoznačně cesty vznikající při těžbě dřeva; párkrát jsem se z omylem dosažené mýtiny prodírala mlázím a ostružiním. (Tato aktivita ale pro poškrábané končetiny následně znemožňuje nošení sukní.)

Jednou mi chytré hodinky nezaznamenaly rekordní běh, neb se jim po prvním kilometru a půl, (když trapně výkon označily: 4+ dobrý), vybila baterie. Neomezována časem jsem běžela trochu déle a manžel se o mě údajně bál. Nyní doma hlásím alespoň základní směr svých poznávacích cest.

Následující den jsem měla na osmou hodinu domluvenou reciproční masáž u kamarádky, čemuž bylo nutné přizpůsobit návrat z ranního běhu. Tentokrát jsem expandovala za dálnici a při cestě se nestačila divit podivnému značení turistických tras. Ale proč běhat přímo, když to jde i oklikou? V závěru jsem netrefila správnou lesní cestu - opět odsouzena ke krátkému průlomu lesem.

V 7,50 jsem rozrazila vchodové dveře, skopla boty a plynule pokračovala do téměř protilehlých dveří koupelny. Třicetivteřinová sprcha, natáhnout oděv, uchopit masážní olej a nastartovat Svělušku. Na místo určení jsem dorazila s mírným zpožděním poněkud rudá, nemluvě o porušení dopravních předpisů omezujících rychlost. Při masírování mi pak neúprosně kručelo v břiše. 

Příští běh k dálnici dopadl podobně neslavně, jsem oběhla kopec a využívajíc mimo jiné strouhu potoka se - udivena - vrátila do výchozího bodu u koní v sousední obci.

Od té doby neznámé cesty cvičně probíhám výhradně ze známých rozcestí, abych se mohla navracet domů dříve a náležitě se podílet na společném rodinném úsilí o přebudování současného staveniště na útulné stavení. V době, kdy se z lesů vracím, bývá obvykle vzhůru jen manžel a prcek, v horlivé pracovní činnosti jsem je však dosud nezastihla.