kOmický blog CLXXXVIII.

Občasné názorové neshody rodinného i partnerského formátu nám umožňují dostatečně ocenit řídké okamžiky myšlenkového souznění.

Řadu našich svépomocných budovatelských prací provázejí rozepře. Nemohu konstatovat, že jsem se s odlišnými prioritami smířila, nicméně se (stále) učím je respektovat. Vzácné záchvěvy vzájemného porozumění a společně zdárně vykonané práce si proto velmi užívám. Budování skříní v šatně patřilo z tohoto pohledu k činnostem šťastnějším.

Bohužel jejich montáži předcházelo vyklizení banánových beden do ložnice a chodby. Bedny obsahující knihy tentokrát statečně přemisťoval chrabrý choť, který navzdory stížnostem na chabou kondici unese stále více než jeho drobná žena. Nevýhoda jeho nebývalé angažovanosti (spočívající v naprosté ztrátě přehledu) se projevila záhy, když jsem dlouho neúspěšně hledala lékárničku.

Dům plný krabic bohužel vzbuzuje jistou nervozitu. U sebe v důsledku nespokojenosti pozoruji podvědomý tlak na urychlení prací, manžel však podobným vlivům naprosto nepodléhá. Naopak možná se královsky baví, když jeho žena cestou k loži přeskakuje nejen bedny, ale i potápěčské ploutve a lyžařské helmy.

Bedny znemožňující průchod jsem částečně zredukovala během pár večerů strávených tříděním dětských oděvů. Výsledkem byly tři tašky pro synovce, dva pytle do kontejnerua jedna bedýnka přátelům, jejichž syn vyplňuje velikostní proluku mezi našimi synky. Zakročila jsem i  ve skříni nejmladšího potomka a dcera mi v nestřežené chvíli podstrčila dvě tašky svého vyřazeného oblečení. Pro invenční myšlenku mého zákonného protějšku, že šatnu nejprve celou dokončíme a až potom zaplníme, budu mít jistě dosti prostoru zakročit podobně ve vlastním šatníku. Pravděpodobně chce své stolařské veledílo zvěčnit na fotografii v plné kráse nehyzděné obsahem polic.

Kooperace při tvorbě nábytku v šatně převážně fungovala; z předpřipravených komponentů jsme s milým mužem společnými silami vytvářeli kostry skříní, které následně osazoval policemi. Chvíli jsem dokonce pociťovala něco jako hrdost nad společným výtvorem. Hotové police jsem později ochotně natírala bezbarvým lakem, jakkoli jsem nijak necítila potřebu chránit dřevo před našimi oděvy či naopak. Manželovu skrytou výzvu, že by se měl nátěr ještě přebrousit jemným smirkem, jsem však ignorovala. Ať se klidně sám přebrousí... 

Při řezání velkých desek pomáhaly i děti - a to doslova vlastním tělem, sloužily jako živá zátěž. Po krátké výměně názorů jsem docílila částečné ochrany řezacího stolu kusem kartonu přilepeným izolepou; na rozdíl od muže mi bylo líto ničit krásný dýhovaný stůl, který by za normálních okolností měl být jídelní - nebýt toho, že jeho místo zabírá jiný stůl určený na zastřešenou terasu, kterou bohužel nemáme.

Po půldenním úsilí vydoloval choť z přístavku za kočičím obydlím dveře od vestavné skříně a oměřil délky původních pojezdů za účelem skrytí kotle s příslušenstvím (neplánovaně umístěného v šatně). K našemu štěstí byla původní - rovněž darovaná - skříň o kousek větší. Během zásahu ve zmíněném skladovacím prostoru jsme za neradostné pomoci pubertálního syna přemístili asi 10 OSB desek na půdu, přerovnali několik sádrokartonů a zbytek ponechali na místě. Na seznam činností k vykonání přibylo položka "systematizovat uložené předměty". 

Volný čas, kdy otec rodiny instaloval poličky, jsem s dětmi věnovala zahradě. Po deštích vyrostl plevel o něco rychleji... Zprvu mi pomáhal jen nejmladší potomek, (přičemž dvakrát jeho motyčka těsně minula můj obličej), později se přidali i jeho dva starší sourozenci. Starší děti mě nástroji neatakovaly. Pouze nejstarší potomek s výrazem profesora biologie často poučoval neznalou sestru při identifikaci rostlin. 

Večer po zahradní misi došlo na vzácnou chvíli, kdy jsme si v kuchyni s puberťáky povídali a žertovali. Dokonce bylo možno sledovat jejich vzájemné přátelské projevy, což je jev opravdu řídký. Nevím, zda to byla náhoda nebo pozitivní vliv předchozí kooperace. Ale každopádně je to dobrý důvod k opakování experimentu. 

Po více než měsíci stály v šatně tři "moje" skříně a manžel namaloval čtvrtou - "svoji". Rozdíl spočívá v ukládaných předmětech; tatínkova skříň je určena na šanony a bude obsahovat i pracovní stolek. Ostatní skříně by v ideálním případě měly obsáhnout vše - od oblečení po různorodou sportovní výbavu celé rodiny... ačkoli se obávám, že naše očekávání překračují jejich možnosti.

Na poslední kus jsem se - v touze brzo obnovit průchodnost chodby a ložnice - doslova vrhla; rozměřila a opatřila čepy všech šest stojných trámků a za tolerované pomoci našeho prcka sestavila tři "žebříky". Jejich propojení a osazení policemi se snad brzy ujme milý protějšek. Postupně mi totiž ubývají psychické síly. Dávám tomu týden, maximálně dva... Věřím, že cíl je v dohledu.