kOmický blog CLXXX.

Svátky v našem pojetí obvykle zahrnují pracovní výkony. Letošní primární budovatelský úkol byl beton na podlaze koupelny (respektive její části), nicméně nebyl to úkol jediný. 

Víkend rozšířený o sváteční dny jsme využili v řadě různých směrů. V rámci omezených možností jsme udržovali sociální kontakty - například manžel s osvědčeným pivem přes plot. Při sousedské konverzaci dohodnuté přesazení tří malých jehličnanů jsme stihli i realizovat.

Muž se synkem stromky ve vedlejší zahradě vykopali, čehož manžel využil k potykání se sousedkou. Na mně a synkovi bylo smrčkům na vytipovaných místech vykopat jámy a zasadit je, jakkoli oba pochybujeme o manželově idei jehličnatého hájku v naší zahradě. Vzhledem k minimu zachovaného kořenového balu se bojím, že stromky stěhování nezvládnou, nicméně je pravidelně chodíme zalévat. 

V záhoncích zahrady se - navzdory synkovým protestům - ocitly brambory. Po rozpravě se sousedem z opačné strany zahrady vyptal drahý choť nějaké hnojivo, které by jejich růst mělo podpořit. Jsem celkem zvědavá. Brblajícímu synovi jsem alespoň pomohla dodat zahradě vláhu a běhali jsme s konvemi mezi záhony (i stromy) oba dva. 

V roli kuchařky jsem se rozhodla "svátečně" zpracovat uzené maso, které nám v dodávce ze Slovenska přibylo společně s ovčím sýrem a slaninou. Poslední dva roky děti při předložení této dobroty protestovaly. Ke stolu jsem usedala připravena na všechno, ale potomci překvapivě ani jeden den neprotestovali  a snědli uzenou polévku, maso s bramborovou kaši i "uzenofleky". Nejmladší z nich dokonce oběd pochválil a poděkoval, což je maximální známka uznání.

Pokud jsem pobývala v kuchyni, manžel se zabýval převážně nekonečným drobným dokončováním na nové toaletě. Později došlo na chystání ve zcela netknuté koupelně. Po zásahu milého zákonného protějšku ležely v zadní části na zemi polystyreny částečně dosypané štěrkem. Jeho dílo jsem ochotně dle instrukční dotvořila, karisítě přiřízl opět choť a společně jsme je do úzkého prostoru umístili. 

Na Velikonoční pondělí jsem stála u míchačky a počítala lopaty cementu a písku. Muž klečel v koupelně a vyrovnával navezený beton podle rysky ve výši podlahy zakreslené už někdy v zimě. Pytle s cementem ani kolečka jsem raději nepočítala. Kritické poznámky ohledně zpočátku nevyrovnané konzistence jsem přecházela mlčením a množství vody jsem při třetí várce optimalizovala.

Dcera si na dvůr vytáhla lehátko a četla knihu, aniž ji hluk míchačky rušil. Pubertální potomek se probudil až těsně po poledni. Poté vyhrabal z rybářského vaku upletené mrskačky a rozdal je tatínkovi a mladšímu bratrovi. A tak jsem byla - oděna ve zcela nesvátečním pracovním triku a kalhotách - velikonočně pomlazena (aniž se to na zjevu jakkoli projevilo). Rozdala jsem tři uvařená obarvená vajíčka a čokoládové zajíčky.

Po namíchání poslední míchačky jsem umyla nářadí (a řízla se do prstu), ohřála oběd, nakrmila rodinu a vyhlásila odpolední klid, abych si během čtyř volných dní také odpočinula. Nutno přiznat, že jsem na dvě hodiny usnula.

V úterý mě v práci pekelně bolely ruce. Indispozici horních končetin jsem se snažila přičíst spíše večernímu pletení sedacího puffu na ultrasilných jehlicích než křečovitému úchopu lopaty, nicméně pravděpodobnost této teorie neshledávám příliš vysokou.