kOmický blog CLXXVIII.

První letošní zápis v mé rybářské povolence! Obsahuje velikonoční datum a označení revíru, vlastní úlovek jsem nezaznamenala žádný.

Starší syn je poslední rok vášnivý rybář, což se celou zimu projevovalo především intenzivním slíděním na e-shopech a zásobováním rodičů informacemi o nezbytné výbavě. Druhou - z hlediska tréninku jemné motoriky hodnotnější - potomkovu činnost představovala tvorba nejrůznějších nových návazců.

Jakmile počasí a především nečekané koronaprázniny dovolily, začaly synovy výpravy k vodě. Respektive tak dlouho rodiče přemlouvá, až ho raději na přehradu odvezou, než by to pořád poslouchali. Ve slabé chvilce jsem zapálenému rybáři přislíbila, že ho někdy na ryby doprovodím. Ačkoli je jasné, že nestojí ani tak o přítomnost matky, jako o její dva pruty. 

Normální lidé využívají volné dny k rannímu povalování v posteli; ale z "normálnosti" už nás zjevně nikdo nepodezírá. Na Velký pátek v šest ráno jsem zalila čaj v termosce, pozřela ranní kávu, shrnula svačinu do batůžku a ve společnosti obou synků vyrazila na ryby. Dcera ještě spala.

Náležitě ověšeni rybářskou výbavou jsme se přemístili k vodní ploše. Pár rybářů již bylo přítomno, včetně pána s malým chlapečkem, kteří zabrali synovo oblíbené místo. Dříve příchozí mají můj obdiv, půlden strávený s dítětem je pro řadu otců duševně vyčerpávající. A rána jsou opravdu velmi chladná - celé dopoledne mi mrzly nohy a ruce jsem neúspěšně zahřívala v kapsách zimní bundy. 

U vody jsme zahájily zápisem do povolenky. Následně jsem se částečně podílela na přípravě udic a komplexně na vybudování zázemí. Odbornou rybářskou činnost jsem nechala synkovi, který s náležitým pedagogickým zápalem vysvětloval a předváděl postupy mně i mladšímu bráškovi. Ačkoli jsem si rybářský lístek i výbavu pořídila (na přání nejstaršího potomka) před zhruba deseti lety, jsem stále amatér.

První úlovek se dostavil zanedlouho, i když to byl jen malý cejn. Během dopoledne naše řady rozšířil ještě jeden rybář, čerstvý majitel oprávnění k lovu. Dostavil se v doprovodu rodičů a sestry, kteří se později vypravili na procházku kolem vody. Díky čtyřem udicím se zvýšily naše šance na lovecký úspěch (a mé šance věnovat se knize nebo ručním pracím).

Druhou rybku vytáhl nejmladší účastník výpravy - po chvíli přemlouvání a pod odborným dozorem staršího sourozence. Jakkoli ho do té chvíle rybaření moc nebavilo a navrhoval odjez domů, po zdolání pěkného kapříka změnil názor a začal zvažovat vlastní rybářskou aktivitu. Úlovek jsme náležitě zdokumentovali, rozeslali fotografie rodinným příslušníkům a kapra opatrně pustili. 

Kluci si s pruty (včetně mých) vystačili, proto jsem se na břehu snažila vyhlédnout vrbičku vhodnou k upletení mrskačky. Metodou pokusů a omylů jsem nakonec získala větve z celkem tří různých stromů. Po roce (chvíli snažení a dvou neplatných pokusech) jsem se rozvzpomněla, jak se proutky proplétají. A vytvořila tři barevné varianty. 

Když bylo upleteno pro chlapce, vrátila jsem se k pletení vlastnímu. V mezidobí se nám ještě povedlo zaplést vlasce a následně utrhnout o dno krmítko (čehož jsem se potupně osobně účastnila). Postupně jsme chytili - a pustili - celkem 5 cejnů a přidali druhého většího kapra. Kluci se tvářili spokojeně.

Po poledni se konečně oteplilo natolik, abych svlékla zimní bundu. Vrátil se rodinný doprovod našeho rybářského parťáka a společně jsme (řádně vyzbrojeni rouškou) opatřili zelené pivo a Kofolu. Při popíjení z plastového kelímku a pozorování činorodých potomků jsem se mírně zleva připekla a na levé zápěstí si zvěčnila rukáv a hodinky. Ve srovnání se synkem, kterému se na tváři již druhý týden vyjímá opálená rouška, jsem dopadla docela dobře. 

Po odpoledním návratu domů jsem se cítila nebezpečně odpočatě. Do večera jsem pak doháněla práce přes den zanedbané a přípravy na sváteční víkend... a nezvyklý pocit bezpečně potlačila.