kOmický blog CLXXV.

V koronadobách funguje řada věcí odlišně (a některé vůbec). Pociťuji mírné osobní zklamání, jelikož kromě zahaleného obličeje a rozpraskané pokožky často mytých rukou u sebe zásadní změny nepozoruji. 

Rozdíl tkví pouze v přerušení masérské živnosti; mé dny nadále sestávají z pobytu v kanceláři a doma. Nákupy vytrvale obstarává osobně manžel, na mně je on-line doplňování komodit pro domácnost, jejichž význam je v manželových očích nulový.

Větší děti jsou vcelku samostatné, odpadá mi tedy řadou rodičů proklínané denní učení a kontrolování školních výtvorů. Tu a tam přijde dcera s žádostí o pomoc s úkolem, pravidelně kolem deváté hodiny večerní. Doma pravděpodobně vařím o něco častěji než dříve. A každopádně mnohem intenzivněji úkoluji potomstvo drobnými domácími i zahradními pracemi (se střídavými úspěchy; nicméně s dlouhodobým významným zlepšením). Po téměř měsíčním pobytu doma pomalu přichází na základní souvztažnosti příčina a následků. Začínají ukládat použité nádobí do myčky, umývat použité hrnce, zametat podlahy, sbírat prádlo ze sušáku. Přestaly po zimě ignorovat zahradu... 

Dětí je mi trochu líto, protože s délkou odloučeného pobytu trpí jejich sociální vztahy. Na druhou stranu - kromě prcka - jsou potomci poměrně introvertní a dům se zahradou je pro ně v dobách koronaprázdnin milosrdnějším působištěm než panelákový byt. Puberťák si náramně užívá osamělé výpravy na ryby, dcera komunikuje s kamarádkami on-line a občas bere malého brášku na výlety ven. Každopádně posílila jejich sourozenecká pospolitost; pravděpodobně i díky nutnosti postarat se společně o základní životní potřeby (především jídlo).

Manžel - na rozdíl ode mě - odlišnosti zaznamenává i vykazuje; funguje v týdenním pracovním režimu tři dny kancelář, dva dny homeoffice (již při prvním zjistil, že pobývat doma s četnými potomky a pracovat jsou dvě poměrně těžko slučitelné činnosti). Přestože některé kancelářské aktivity dohání po večerech, vrhl se (pro mě překvapivě) intenzivně na dokončovací práce jedné z nejmenších místnůstek.

Zatímco trávím večer v kuchyni, drahý choť přiřezává obkladačky a lepí je na zeď. Práce je to zdlouhavá, snaha vytvořit z obkladu rovný povrch na křivé zdi vyžaduje velkou dávku kreativity a zejména trpělivosti. Absence společenského života má i svá pozitiva. 

Na mé volbě ponechal hlavní obkladač výběr spárovačky. Pragmaticky jsem usoudila, že světlešedá hmota použitá při loňské obkladačské misi bude dobrá. Už proto, že jí dost zbylo. A mně se opravdu i po aplikaci na zeď líbí, manžel by však preferoval kontrastnější barvu. (Bohužel to zmínil až ve chvíli, kdy jsem měla většinu spár hotovou).

Během pracovního týdne milý protějšek dokončil i omítku na nerovné zdi nad obkladem a namontoval toaletu. Jen jsme si oba vyslechli připomínky puberťáka, že si přestavoval modernější model. Jako by v tomto případě nešlo především o funkci. V situacích, kdy někdo okupuje koupelnu, nemusí již ostatní postávat za dveřmi se zkříženýma nohama a bušením se dožadovat vstupu. Vůbec nevadí, že na nově zprovozněném záchodě není podlahová krytina a na dokončení obkladů se stále pracuje.

Mohu-li to shrnout, rodinným příslušníkům nucené setrvávání doma prospívá. A možná i mně; výkony v kuchyni se zlepšují (naposledy jsem a za pomoci nejmladšího potomka transformovala uskladněné hlízy tunu bramboráků, které zmizely, zatímco jsem malovala a spárovala). Šířící se virus bude mít nečekaně příznivý vliv na délku trvání dokončovacích prací i rozvinutí dosud skrytého potenciálu našeho potomstva.