kOmický blog CLXXIX.

Pubertální dcera projevila - po měsíci stráveném v protivirové izolaci převážně mezi zdmi a ploty domova - zcela nečekané přání: naučit se péct. 

Její zájem o pobyt v kuchyni byl dosud velmi vlažný, naopak naše překvapení veliké. Nicméně iniciativy si velmi ceníme. První společný pokus byl ořechová bábovka, která sice po upečení dlouho vzdorovala opustit formu, nicméně chutnala božsky. Ke své škodě náš nejmladší potomek nic ořechového nejí (pomineme-li Nutellu, ve které je množství přítomných oříšků diskutabilní).

V misi jsme pokračovaly přípravou těsta na linecké, ze kterého na Velikonoce pravidelně vykrajujeme tvary vejčitou formičkou. Domácí zásoby hladké mouky nepochopitelně nedosahovaly v receptu požadovaného množství. (Příčinu hledám v posledním palačinkovém pokusu nejstaršího potomka.) Nemaje Solamyl ani žádnou bezlepkovou náhražku mouky, rozhodla jsem se poměry surovin přepočítat.

Bohužel druhý den při pečení vyšlo najevo, že jsem při pozdně večerním výpočtu tří pětin musela u některé ingredience udělat chybu. Trochu jsem bojovala s naší chytrou troubou, než jsem definitivně zavrhla režim "cukroví" a nastavila pouze přiměřenou teplotu a lety odzkoušený čas v minutách. Cukroví vypadalo mírně odlišně, jeden plech (vzhledem k neplánovaně delšímu pobytu v teple) o něco více. Nicméně záhy se ukázalo, že na nadšení konzumentů ani podezřelý vzhled neubírá; zjevně výsledný dojem hodně vylepšuje marmeláda.

Můj vztah ke stvořeným lineckým vajíčkům a zajíčkům byl zcela inertní - především večer po rybaření, fritování domácích hranolek, mletí škvarků na pomazánku a neúspěšném drhnutí fritovacího hrnce. Pochválena budiž celiakie. (Mimochodem, z hrnce jsem všechny nánosy neodstranila ani po třetím mytí a po dopečení cukroví a posledním neplatném pokusu se odešla uklidnit spárováním obkladů). 

V sobotu se rovněž peklo - tentokrát jsme dopoledne s prckem vyráběli perníčky. Po letech napínání matčiných nervů konečně vykrajoval přijatelné tvary, aniž plýtval vyváleným těstem. Při společné práci jsem se dmula pýchou nad schopnostmi potomka a blahořečila kuchyňskému robotu. Máme ho dlouho, používám ho často a navíc je manželovy oblíbené značky. Nápadně mi však připomíná míchačku na beton. 

Týž den k večeru došlo na zlatý hřeb - "tygrovanou" buchtu. Netuším, jak se jmenuje doopravdy. Jisté je, že se dělá ze dvou suchých vrstev mouky s cukrem proložených mokrou tvarohovou vrstvou. Na povrch se strouhá máslo, které při pečení vytvoří "tygří" vzor. Jako dítě jsem ji milovala, ale vzhledem k mléčné a lepkové nesnášenlivosti ji sobecky roky nepekla. Pro počáteční pokusy s dcerou se buchta osvědčila - mimo jiné proto, že je typicky "hrníčková" (v tomto receptu jsme se žádné strategické chyby nedopustily).

Večer ochutnali jen někteří, ale ráno - jak se trochu naležela - začalo z plechu rychle ubývat. Kousíček jsem zkusila pozřít i já, byť jediná pro mě (pochybně) přijatelná ingredience tygrované buchty je cukr. Rychlá konzumace tentokrát nebyla na škodu, na pondělí jsme měly v úmyslu upéct mazanec. 

Kynuté těsto jsme opět tvořily společně s pubertální dívenkou. Došlo na sušené kvasnice po době expirace (neb tyto jsou v čerstvém stavu velmi nedostatkovým zbožím) a vážení ingrediencí. Neexperimentovaly jsem s přepočty, snad proto těsto dopadlo na výbornou a velikonoční mazanec během následujícího dne zmizel (a to navzdory faktu, že starší syn vstal v poledne).

Překvapivě mě společné pečení začalo bavit, jakkoli výsledky obvykle nemohu konzumovat. Na Velikonoční pondělí jsme večer pekařský maraton dovršily litým perníkem, protože prcek (údajně) nejí mazanec. Výsledek ocenil a tajně chodil ujídat. A později jsem dohledala ještě recept na mřížkový koláč - další z mých v dětství oblíbených pečených kousků, který hodlám na rodině otestovat. Jsem zvědavá, jak dlouho nám nadšení pro pečení vydrží.