kOmický blog CLXX.

První týdny v novém zaměstnání probíhaly poněkud odlišně od původních plánů - nejen mých. Sledováno dnešní optikou mohu být ráda, že jsem si s kolegy při seznamování mohla potřást rukou a vidět jim do tváří.

Neskrývám, že jsem změnu práce vnímala jako významný zdroj nejistoty. Obavy byly na místě, ačkoli jejich příčinou naprosto nemusel být nový zaměstnavatel, ale značně rozpínavý RNA virus s velikostí udávanou v nanometrech. 

První týden v novém prostředí probíhal téměř standardně. Nejbližší nadřízený se namísto zaučování podřízené zotavoval doma po úrazu, pročež se mému zasvěcování do tajů financování věnovali ostatní kolegové. Ředitel pobočky prozřetelně zrušil zahraniční dovolenou na Apeninském poloostrově a podporoval nás svou přítomností. Z práce jsem po letech odcházela s velmi nezvykle čistou hlavou a s dobrým pocitem z učení se novým věcem. Počet drobných pochval převýšil dřívější půlroční limit a kolegové mě slovy díků dvakrát uvedli do rozpaků.

Jakkoli jsem se zlepšovala v přípravě cvičných kalkulací financování rozličných předmětů, pětidenní běh pracovních dní přinášel stále se zhoršující zprávy. Postupně jsem vyhodnotila, že jsem zjevně podcenila svůj poslední on-line nákup sestávající z čistících prostředků do masérny, dřevěného smetáku a pár drobností k večeři. Kurýr mi předával dvě skromné tašky s tázavým výrazem; později jsem pochopila, že ostatní ve stejném čase objednávali zásoby na dva měsíce za desetitisíce korun.

V provozovně masáží konečně opravdu zahájila prvními klientkami činnost kamarádka kosmetička; aby jí tato byla záhy centrálním nařízením ukončena (stejně jako masírování). Mohu jen doufat, že si udržím zaměstnání a na příjmech z podnikání velmi malého rozsahu nadále nebudu závislá. Ekonomické krize zbytným službám příliš nepřejí...

Původní zaměstnavatel konečně zpracoval mzdy za únor a bylo mi vystaveno potvrzení o zaměstnání. Chtěla jsem převzetí "zápočťáku" spojit s vyzvednutím balíčku, který jsem omylem nechala poslat na adresu bývalé kanceláře. Mimochodem, objednávala jsem dceři legíny a tregíny - při posledním zašívání jsem usoudila, že obnova je nutná. (Krom toho je nezbytné vysvětlit puberťačce pár základních pravidel o užívání jehly a niti; aktuálně nad mé síly.) Pečlivě vyplněná adresa nového působiště si mi zřejmě smazala, když jsem chtěla ušetřit na dopravě a v objednávce dodatečně zadávala slevový kód.

Plánovaná návštěva milých bývalých kolegů poněkud nezapadala do nařízeného "domácího vězení". Dcera studující stejně jako všichni ostatní žáčci v pohodlí domova může dál chodit s prodřenými koleny, aniž by tím vzbuzovala pohoršení u kohokoli vyjma vlastního bratra. Ten se doma pohybuje výhradně vyletněn v kraťasech a tričku, jeho případná kritika tím ztrácí veškerou vážnost. Nový zaměstnavatel rovněž řeší závažnější problémy než absenci zápočtového listu a vstupní zdravotní prohlídky. (Kdo zdravý a při smyslech by na ni aktuálně chodil?). Výlet na bývalé působiště byl po zvážení aktuálních nepříznivých okolností odložen na neurčito. 

Zcela nezvykle volné večery trávím doma překvapivě šitím roušek. Zužitkuji tak železné zásoby bavlněných látek, které jsem zčásti nakoupila, když byly děti malé, zčásti obdržela od jiných. V prvním kole jsem obšila pět rodinných příslušníků, přidala dva kusy pro maminku, přijala požadavek od několika kamarádů... a vzhledem k potřebě prát a žehlit šiji vlastní rodině další sady na výměnu. (U sebe lehce bojuji i s rozmařilou potřebou sladit pokrývku obličeje se zbytkem outfitu.)

Pochopitelně jsem rovněž podrobně zmapovala zásoby ve spíži, mrazáku i sklepě. Nejsou nikterak závratné, ale při troše snahy nějakou dobu přežijeme. Nemáme sice deset kilo mouky ani cukru, ale máme několik balení luštěnin a quinoi, pytel rýže a pytel kočičích granulí. Bude-li zle, sníme granule. Bude-li nejhůř, sníme i kočky.

Pohled na zbytky silně rašících brambor ve sklepě mě přivedl k úvaze, zda nezkusit nějaké zasadit. Babička mých dětí mě natolik podpořila, že na přihrnování hlíny ke stonkovým hlízám nakonec zřejmě dojde. A manžela jsem vyděsila otázkou, zda budeme chovat ovce nebo kozy.

Závěrem mohu zhodnotit, že věci, kterých se bojíme, zpravidla nejsou těmi, kterých bychom se opravdu měli bát. A - jak říkával můj tatínek: "Nejhorší smrt je z vyděšení".