kOmický blog CLXVIII.

Nějakou dobu si už s manželem slibujeme společně strávený víkend bez dětí. Došlo na něj, leč v podobě od mé romantické představy značně odlišné.

Dva volné dny mezi ukončením starého a nástupem do nového zaměstnání jsem strávila především se svým zákonným protějškem. Nejednalo se bohužel o odpočinkový wellness pobyt, ale o záležitost ryze pracovní.

Poměrně nedávno můj jinak doma málomluvný choť zmínil plánovanou výměnu podlahové krytiny zasedací místnosti v budově jeho zaměstnavatele. Dokonce zmínil skutečnost, že v předloženém rozpočtu odborné firmy dosahuje částka za práci stejné výše jako suma za materiál, (který nám mimochodem oběma připadal dosti drahý). 

Nebývalá hovornost drahé polovičky se záhy vysvětlila, když se opatrně dotázal, zda bych s ním do výměny koberce šla. Po krátkém zvažování jsem kývla - aniž jsem tušila, na který víkend akce nakonec připadne. 

V sobotu ráno jsem naštěstí vydatně posnídala, oděla se do starých riflí, reklamního trička a letitých botasek, ve kterých dcera chodila uplynulé dva týdny do stáje. V tomto outfitu jsem se hrdě procházela v doprovodu svého muže v Bauhausu - já hledala váleček a penetrační nátěr, manžel vhodnou škrabku. 

Před devátou jsme již vyzbrojeni nástroji a materiálem pronikli do budovy a odstranili drobný nábytek ze zasedací místnosti. Začátek byl snadný. Stará krytina byla nalepena chemoprenem na podlahu; stačilo ji nařezat na pruhy a otrhat. Blahořečila jsem si, že jsem nezapomněla pracovní rukavice. S pásy koberce jsem docela zápasila, než mě manžel taktně upozornil, že jdou trhat mnohem lépe, když jsou užší. Od poloviny místnosti jsem původně nařezané úseky dodatečně rozřezávala na dva tenčí pásy. I tak byl drahý choť v otrhávání mnohem lepší než já.

Další fáze byla odstraňování lepidla. Kreativní partner vymyslel účinnou metodu nahřívání plynovým kahanem následovanou mechanickým seškrabáváním roztavené hmoty špachtlí. Šlo nám to. Ztuha. Majíc více zkušeností s plameny, ovládal muž plynový hořák a já škrábala. V místnosti bez oken bylo záhy otřesné vedro doplněné chemickými výpary a nedostatkem kyslíku. V nepravidelných intervalech jsme se chodili nadýchat k oknu v chodbě. Postup byl velmi pomalý. Podařilo se nám roztavit plastovou část na vrutu držícím ve špachtli vyměnitelné ostří, na dvou místech odpálit samonivelační hmotu z podlahy a mírně prohnout plastovou lištu sloužící k lepení pruhu koberce na stěnu. Lištu jsme zachránili. Podlahu však bylo třeba zacelit. 

V intenzivní činnosti jsme strávili většinu dne. Po poledni drahý choť chvíli řádil kolem stěn s jakýmsi elektrickým nástrojem, který měl lepidlo odstranit po obvodu místnosti, kam se s plameny kvůli plastovým lištám nedalo přiblížit. Já se škrabkou začišťovala místa, kam ani bruska nedosáhla. Vyrobila jsem si puchýř a zhmoždila dlaň, ale ocenila jsem, že nemám sežehlé vlasy. Když se začalo stmívat, byli jsme skoro hotovi - s prací i fyzicky. 

Muž odjel zakoupit hmotu na vyplnění proláklin, na mě zbylo začištění kolem dveří, vymetení a vysátí podlahy a penetrační nátěr. V závěru už jsem v levé ruce nebyla schopna udržet ani skleničku s vodou. Domů jsme odjížděli za tmy zničení a hladoví ponechávajíc na podlaze schnout výplně a penetraci.

Následující den byla v plánu hezčí práce - lepení čtverců. Ráno došlo k několika nedorozuměním. Například, když jsem opět nemohla pochopit, proč má dcera chodit v neděli dopoledne na gymnastiku. Vzali jsme ji s sebou s tím, že ji drahý tatínek později hodí do centra města. Do té doby jsme vyměřovali kladení čtverců koberce na podlahu. Za pomoci laseru, metru, tužky, zkusmého suchého položení a velké dávky trpělivosti se nám podařilo zakreslit několik linií, kterých jsem se při následném lepení mohla držet. Muž a dcera odjeli po nalepení prvních dvou kusů.

Brzo jsem našla v lepení rytmus - nanést lepidlo na šířku čtverce do půli místnosti, pečlivě položit díly, potřít druhou část lepidlem a opět přitisknout příslušný počet symetrických tvarů. Sesazování dílů šlo dobře, jen doporučované uhlazování a přitlačování vedlo k naprostému odstranění kresby na rukou. Pokud bych na to měla sílu, mohla bych spáchat trestný čin, aniž bych zanechala daktyloskopické stopy.  Když se choť vrátil, byla třetina podlahy pokryta. Zjistil, že není k pokládce potřeba. Požádala jsem ho, ať alespoň přiřízne a nalepí díly v koncích řad a pásky do lišt kolem stěn. Tato činnost mu - pro mě nepochopitelně - vydržela většinu dne, ačkoli jsem si většinu krajních dílů nakonec zastřihla sama. Ale alespoň objednal dovážku oběda. 

Původní myšlenku, že by dceru jel ještě vyzvednout a odvezl domů (na zcela opačný konec velkoměsta), jsem mu rozmluvila, byl by pryč minimálně hodinu. Nakonec ji telefonicky navedl na přepravu MHD k nám a její protesty umlčel na místě pizzou. Když jsem se dusila tuňákovým salátem, zbývaly mi poslední dvě řady čtverců. Má drahá polovička se jala vznášet kritické poznámky na téma neviditelného milimetrového "odskoku" čtverců - ve své naivitě netušíc, že tím riskuje život. Musela jsem dýchat hodně zhluboka, abych po něm nehodila kýbl s lepidlem. 

Zakončovací práce trvaly neskutečně dlouho, aniž dokážu říct, co vlastně manžel takovou dobu dělal. S lepením pásků koberce kolem stěn pomáhala i naše holčička. Většinu nástrojů i zbytků jídla jsem odnosila já; dcera mi pomáhala při likvidaci starého koberce a kartonových krabic v útrobách nejbližšího kontejneru. Vysála jsem chodbu, odnesla náš vysavač, uklidila vysavač místní, umyla skleničky a vyházela prázdné PET lahve. 

Na úplný závěr jsem seškrábla z nového koberce přebytek lepidla, který se mému parťákovi za jeho hlasitého klení vytlačil ven při aplikaci přechodové lišty. Komentáře na téma potřísněného koberce a lepidla přebývajícího, ačkoli se muž zoufale obával, že nevystačí, jsem nahlas nevyslovila. A v pozdním odpoledni se odploužila do vozu. 

Nespornou výhodou intenzivní pracovní činnosti bylo, že jsem v noci spala jako dřevo, aniž mě budila případná nervozita z nástupu do nového zaměstnání. Přesto jsem vstávala s myšlenkou, že následující víkend věnujeme raději odpočinku.