kOmický blog CLXVII.

Život často vykouzlí situace, které by ani scénárista pod vlivem omamných látek nevymyslel. Můj poslední pracovní týden byl paradoxem od počátku do konce.

Předposlední pátek devatenáctiletého působení v jediné firmě mi konečně nastoupila budoucí náhrada. Mimochodem výběrové řízení jsme sjeli pro velký úspěch dvakrát a uchazečky jsem vybírala nepochopitelně především já. Při osobních pohovorech jsem často měla dojem, že šéf pracuje v jiné firmě.

V den nástupu "náhradnice" se mě kolega optal, budu-li v práci déle. (Nikoli, bezprostředně mi navazovaly masáže). Stejný den nám druhý kolega oznámil, že za týden budou přeinstalovávat počítače a akce započne poslední pracovní den měsíce v 15 hodin. Kdybych si snad plánovala na úplný závěr v kanceláři nocovat... (Neplánovala.)

Od počátku týdne nového jsme s novou kolegyní společně intenzivně plnily zadání z vedlejší kanceláře a střídavě si vysvětlovaly zažité postupy. Na osmihodinové vypětí jsem navázala dvouhodinovkou masáží doplněnou mytím vnitřní části okna masérské provozovny a aplikací omyvatelné tapety ke dřezu. Jak jsem se dostala večer domů si nepamatuji. 

Následující den jsem si - nostalgicky - střihla poslední pracovní večerní akci. Zde byl můj odchod "z rodinných důvodů" oficiálně oznámen a čerstvá posila početného pracovního týmu představena. Slzy jsem neronila, ale kontakt s některými účastníky mi chybět bude. S částí účastníků jsem dokonce absolvovala návštěvu nového wellness (pouze formou oblečené exkurze). Po tříhodinovém jednání zbytky rautu poskytly našim dětem pár štrůdlů a zákusků, z nichž ale stihl manžel během transportu domů třetinu sníst (vlastní váze navzdory). 

Středa v naší rodině patří tradičně edukačním skupinkám s nejmladším potomkem ve škole. Synek během nich polehával a úkoly plnil tak nějak mimochodem. Zjevně na něj "lezla" nějaká nemoc. Po předškolním vzdělávacím martonu byl předán tatínkovi s celkem zbytečnými instrukcemi a já pokračovala ke kadeřnici. (Nenastoupím přece do nového zaměstnání šedivá).

Čtvrtek představoval jediný den, kdy jsem se opravdu mohla v práci zdržet déle. Naplánovali mi "rozlučku" - a rybáři mi z ní udělali frašku. Abych stihla jeden ze dvou početných březnových termínů vyzvednutí předem zaplacené povolenky, vyrazila jsem na pobočný spolek MRS s předstihem. Ve 14 hodin zahajovali a ve 14,10 již stála fronta přes dvoje schody až k východu. V čase předpokládaného času návratu do kanceláře jsem stála teprve na podestě. Vzteklá a bezmocná jsem zvažovala možnosti, ale vytrvat se zdálo jako nejpřijatelnější řešení. Druhý pokus by byl rozhodně nad mé psychické síly.

Po třičtvrtěhodině čekání mi postupně tři lidé za přepážkou důležitě zkontrolovali zaplacené poplatky a příspěvky, vytiskli povolenku a vylepili nové známky. Při závěrečném opatření známek razítkem jsem již neměla - navzdory slušnému vychování - ani sílu poděkovat, natož pozdravit. V 21. století jistě není nutné vypisovat papírky ručně a platby dohledávat v tištěných seznamech... Petrův zdar!

V kanceláři na mě všichni kolegové čekali. Stejně tak ve veganském bistru, kde jsem objednala pár luxusních cupcaků (chlebíčky osychaly v ledničce od rána). O cupcaku spadeném na zem při marné snaze otevřít vchodové dveře domu se podrobněji nezmiňuji.

Loučení jsem přežila pravděpodobně právě díky tomu, že mě výkonní pracovníci rybářského svazu - jako každoročně - řádně naštvali. Poněkud symbolicky se nám nedařilo vytáhnout zátku z nealkoholického šampusu. Obdržela jsem spoustu nečekaných darů a polibků. A následující tři hodiny seděla v kanceláři sama a dodělávala resty, tabulky, zápis z porady a předávací protokol. Cestou domů jsem vymetla oba příkopy, nezajela zajíce a šťastně dojela. 

Poslední den jsme se celou pracovní dobu tvářili, že o nic nejde a že v pondělí bude všechno jako vždycky. Byla jsem za to opravdu ráda. Po avizovaném vypnutí sítě jsem předala fyzicky několik klíčů a dokumentů a mírně dojata odběhla masírovat klienty, abych přišla na jiné myšlenky.