kOmický blog CLXIX.

Práce je známý všelék, jakkoli indikované dávkování je velmi individuální. Za účelem nepodlehnutí všeobecné virové panice jsme se opět s vyšší intenzitou vrhli na domácí stavební činnost.

Nejmenší místnůstka v domečku čeká na dokončení již opravdu dlouho. Původně jsem ji chtěla alespoň provizorně zprovoznit již na přelomu roku, nicméně ani v polovině března není hotová. Živě si vzpomínám, jak jsem loni na podzim bezradně stála na budoucí toaletě s několika ytongy, metrem, tužkou a tupou pilou u ukotvené nádrže na vodu. Po několika dobře míněných manželových radách - například jak seřezávat sedmicentimetrovou sílu tvárnic na potřebných pět centimetrů - jsem raději odešla dělat jinou práci s doporučením, že "si má ten hajzlík obezdít sám".

V zimě jsem pochopila, že si moji poznámku příliš k srdci nevzal. Tupou rámovku jsem vyměnila za novější a ostřejší ruční pilku a za občasných nadávek postupně nádržku ukryla za novou zdí. Ačkoli jsem se skutečně snažila, vykazovalo mé dílo průběžně drobné nerovnosti. Můj zákonný protějšek občas přišel s dobrou radou, například že mám používat dlouhou vodováhu. Zpočátku jsem na jeho doporučení příliš nedbala. 

Necelý metr pod stropem mě manžel zbrzdil, neb bylo potřeba instalovat příslušnou vzduchotechniku. Natahovala jsem se právě na schůdkách a poťukávala kladívkem přizdívaný kus, když se drahý choť postavil za mě do dveří a zíral. Optala jsem se, zda kontroluje, jestli to dělám dobře - vědoma si nepřesností způsobených nedostatečným zednickým uměním. Nekontroloval, pouze dle svých slov "přemýšlel, jak to udělá" (myšleno kudy a jako povede příslušné roury).

Následující víkend jsem dle instruktáže vytvořila v pravé části zdi jakousi plošinu a mistr odvětrávání o týden později prorazil (za mojí mírné asistence spočívající v podávání nářadí) díru stropem na půdu. Moudře otvor překryl celým balíkem skelné vaty, neboť k instalaci trubek došlo až o dalších sedm dnů později. To už mě jímala jistá nervozita související s termínem dokončení v nedohlednu. Nakonec se skutečně podařilo - mezi dopolední gymnastikou naší dcery a odpoledním hokejem manžela - jsme dokázali prostrčit dvě roury z půdy a vyplnit prostor kolem nich stavební pěnou.

Později zakoupil muž i druhou - dosud chybějící - zpětnou klapku a dokončil systémy větrání z toalety a přilehlé koupelny. Příjemně mě stejný den překvapil informací, že by se k nám v neděli mohl zastavit můj oblíbený zedník, který by mé běloskvoucí dílko z ytongu opatřil omítkou. Toto sdělení mě motivovalo k dokončení posledních dvou řad u stropu, kterému jsem se věnovala po práci až do pozdního večera. Ke cti mého chotě mohu říci, že mi namíchal lepidlo a osobně donesl dvoumetrovou vodováhu. 

Při přiřezávání tvárnic (již také tupou) ruční pilou jsem si vyčítala, že jsem neinvestovala pár stovek do speciální pily na ytong, o jejíž existenci jsem se dozvěděla náhodou od kamaráda stavaře teprve nedávno. Nicméně svoji šanci jsem pravděpodobně promarnila a dílo za občasného sakrování dokončila se stávajícími prostředky.

Manžel mi pomohl vyříznout otvor na vývod roury. Nabízel i další pomoc, ale opravdu nevím, jak bychom ji v místnůstce o rozloze něco málo přes jeden čtvereční metr realizovali. Věnoval se tedy elektroinstalaci u šatny, aby i tato část byla připravena na případné dokončení při návštěvě pana zedníka. Vidina změny výhledu z postele - aktuálně nabízejícího dveře lemované šedým abstraktním obrazcem (pozůstatek probourávání dveřního otvoru) - byla lákavá. 

Při dokončování zdi jsem několikrát dlouhou vodováhu opravdu přiložila, abych byla nucena potupně přiznat, že bublinka nespočívá dokonale uprostřed mezi ryskami. Hlasitě jsem dala za pravdu choti. Upozornil, že "mi to říkal", ale podpořil mě vlastní historkou, kterou dosud nezmínil. Než zedník na podzim omítal zazděný provizorní vchod do šatny, ptal se manžela, kdo mu tu křivou zeď postavil. Milý choť se ke svému dílku přihlásil a odborník odvětil lakonicky: "Pak to je v pořádku". Okamžitě jsem si představila, co asi mistr řekne, až se dozví, kdo je autorem tentokrát.