kOmický blog CLVIII.

Během jednoho velmi společenského týdne lze snadno stihnout dodatečné Vánoce s rodinou, svatbu manželova kolegy i oslavu narozenin vlastní neteře. 

Moje maminka strávila prakticky celý závěr roku na chatě se svými sourozenci. Na vzájemné předávání vánočních dárků došlo až po Třech králích, kdy ostatní většinou likvidují opadanou soušku. Babiččin umělý stromeček naštěstí jehličí nepouští. 

Naše rodina se dostavila v plném počtu. Dcera (po pár nezbytných komentářích a protočení očí) vyzvedla malého bratříčka ve školce, starší bratr přijel z domova s avizovaným zpožděním. Manžel a já jsme cestou zakoupili komponenty k výrobě dalšího domácího svítidla a přiběhli s dary a dvacetiminutovým zpožděním. Sestra se všemi dětmi již byla přítomna, zatímco švagr pracovně prodléval kdesi na severu. 

Stalo se rodinnou tradicí, že si se sestrou nedáváme vánoční dárky, ale sváteční období využíváme k nápravě narozeninových restů, ke kterým došlo v průběhu roku. Dary za poslední kvartál obdrželi 4 z 5ti našich rodinných příslušníků. My naopak předali dary všem sestřiným dětem, přičemž opožděný prezent k červencovým narozeninám mladšího synovce byl vydáván za dar k aktuálnímu svátku. Starší syn mé sestry a neteř si příchod na svět načasovali lépe a jsou tak pravidelně obdarováváni "in-time".

Setkávání u babičky oceňují nejvíce dva nejmenší účastníci, kteří si při hraní výborně rozumí. Větší děti prožívají složité období přerodu v dospěláky a mají bohužel málo společných zájmů; na kladném vztahu k babiččiným šátečkům z lístkového těsta se však dokonale shodnou. 

V sobotu byl manžel pozván kolegou na svatbu. Vyjížděli jsme na čas, abychom parkovali kilometr od radnice a na obřad doběhli (za významného pozvedávání obočí personálu úřadu) ve chvíli, kdy oddávají vznášela rozhodující otázku. Oba snoubenci odpověděli kladně; při známém termínu narození potomka nikdo jiný výrok ani nečekal. A ačkoli prostředí sálu s ohavným barokním obrazem navštěvuji každoročně pracovně a měla bych být otrlá, dojalo mě to. 

Dokonce více než zjištění učiněné na večerní oslavě, že máme věkově blíže k rodičům snoubenců než k čerstvě sezdanému páru. Manžel se bavil, já spíše pozorovala dění - a šaty přítomných dam; přiznávám. Přistihla jsem se rovněž, jak na prezentovaná očekávání páru "v očekávání" nahlížím se značnou dávkou skepse. Nevěsta jistě ještě netuší, že rovnoprávnost končí narozením prvního dítěte. Ale životní zkušenosti jsou nepřenositelné a mít iluze je hezké... Po dvou vodách, jedné kávě a čtyřech hodinách pobytu jsem veselého manžela (po pěti pivech) odvezla domů.

V neděli náš vrcholně společenský týden zakončila oslava osmnáctin. Od rána mi - při dlabání otvorů do trámku a jeho natírání lazurou - v hlavě probíhala retrospektiva: prvních kontaktů s pidičlovíčkem, s první rozpravy, pár společných prázdnin a výletů...až po představení urostlého přítele. Neuvěřitelné, že jsme první zástupkyni nové generace v rodině vítali tak dávno. Večer, kdy jsme s nastávajícím dědečkem netrpělivě čekali na zásadní zprávu, si vybavuji velmi živě.

Přijeli jsme pozdě, neb bylo třeba doma vyhladit schnoucí omítku. V souladu s domluvou jsme předávali velkou kytku, lahev a malou obálku. Společně se dvěma babičkami a jedním dědečkem oslavenkyně jsme zdolali šumivé víno a piškotový dort. Nad chlebíčky a roládou pak zúčastnění probírali příhodná témata jako nevolnost čtyřnožců při cestování, zatímco zástupci zmíněných se proháněli do domě nebo spali pod gaučem. 

Cestou zpět jsem drahého manžela vyložila s hokejovou výbavou u stadionu a svoji maminku u domu. Cvičně jsem doma namasírovala kamarádku a její dceru, nakrmila naše děti, (které evidentně pozřely málo chlebíčků), přetřela trámek a odpadla. Po všech společenských událostech týdne ve mně - možná trochu překvapivě - zůstal nejsilnější pocit, že mi strašně chybí táta.