kOmický blog CIX.

Nehezké vzpomínky se údajně vytěsňují, proto předchozí tři týdny jako by nebyly. Otisk uplynulého víkendu je v mé paměti dosud intenzivní, byť je i jeho část k zapomnění evidentně předurčena. 

K některým epizodám z osobního a pracovního života se později rozhodně vrátím. Pro nastínění atmosféry pouze zmíním, že jsem se intenzivně věnovala pracovní činnosti v zaměstnání, což nepřímou úměrou téměř nulovalo jakoukoli činnost domácí. Náš pětiletý chlapeček jinak odolnou maminku ve stavu na pokraji zhroucení dorazil při ranní cestě do Brna otázkou "A přijdeš dneska domů?". Dotaz vcelku logický; některé dny jsem jeho i větší děti viděla jen spát.

Na sklonku velkého pracovního projektu a na pokraji osobních sil jsem vyhlásila půldenní dovolenou za účelem víkendového zdolání části řeky Sázavy. Tuto akci manžel dlouhodobě plánoval a pečlivě zorganizoval s účastí dalších asi sedmi rodin. Po týdnech úmorných veder a relativního sucha však trefil poměrně deštivý termín. Dokázal ale zařídit účastníkům výpravy jednotná trička, která jsme o Velikonocích v záchvatu kreativity navrhli.

Dětem touto dobou končila ve škole klasifikace, ale zvládaly to bez mé zásadní účasti. Vytiskla jsem nějaký referát, vyzkoušela ze slovíček jednou ráno při společné cestě a dceři objasnila pozapomenutá pravidla používání tvarů mě a mně. Ostatní bylo na nich. 

Pravda, na vlastní přípravu vodácké výpravy nebylo mnoho času; pondělí i úterý odpolední pracovní směna na masážích, ve středu již zcela nevyhnutelná návštěva kadeřnice... Ve čtvrtek mi s koncem pracovní doby začínala pracovní akce, (ze které mě odmítla propustit běsnící bouře). V dešti jsem se přesunula k autu, abych kolem čtvrt na sedm - s krátkou zastávkou pro proviant v hypermarketu - dorazila domů a navršila svoje a prckovy svršky na neúhlednou hromádku. Spacáky a stan hledal manžel, nafukovací matrace i boty do vody jsem později dedukční metodou dohledala já. 

V pátek po poledni jsme v úmorném horku opouštěli zaměstnání, naložili v Omicích auto, posbírali děti na několika místech v Brně a vyrazili po relativně průjezdné D1 směr Týnec nad Sázavou. Cestu jsem zodpovědně prospala, což se později ukázalo jako prozřetelné řešení. Děti - včetně jednoho půjčeného, které cestou blinkalo a nevzalo si s sebou botičky - koukaly na filmy s vodáckou tématikou. V tomto směru blahořečím velkému autu s obrazovkou, protože významně snižuje četnost dotazů "Kdy už tam budeme?"

V kempu nás poněkud překvapila probíhající megaakce k oslavám 120 let působení hasičů v obci. Netrefili úplně náš hudební vkus, nicméně hráli o to hlasitěji; což jsme zejména v nočních hodinách náležitě ocenili. Odpadla jsem po desáté při uspávání nejmenšího potomka. Kolem půlnoci jsem se vypravila na průběžnou kontrolu místních toalet, přesně ve chvíli, kdy na pódiu nastupovala nová velmi čerstvá kapela. Při dunění basů opadávala omítka v umývárně. A přibližně do dvou hodin do rána jsem pozorovala, jak zvuk rezonuje v našich nafukovacích matracích.

Ráno nás neprobudilo světlo - ač byl jeden z nejdelších dnů v roce - ale opět zpěv (nikoli ptačí). Tentokrát znělo několik zvučných barytonů s kytarovým doprovodem z opačné strany kempu; zpěváci i nástroj ve stavu odpovídajícímu časné hodině. Ačkoli mě táborákové hitovky typu "Pramínek vlasů" obvykle uvádějí do romanticko-nostalgické nálady, kolem čtvrté hodiny ranní to nefungovalo. 

V pět už se před stany podávala ranní káva, za kterou jsem byla obzvláště vděčná. Kolem půl šesté jsme za pomoci našich statných mužů vysvětlili pánům zpěvákům, že o jejich společnost skutečně - opravdu - zcela naprosto vážně - nemáme zájem. Naštěstí jsme byli v početní převaze a pánové to pochopili.

Snídaně a přesun na vlak proběhly bez zásadních zádrhelů. Cestou se nám ztratil vedoucí výpravy. Ačkoli nereagoval na telefonáty, koupila jsem mu jízdenku a doufala, že dorazí. Dorazil naštěstí včas, i s posledními dvěma účastníky vodácké výpravy, kteří přijeli až ráno. Na nákupu lístků na vlak bylo pozoruhodné, že jsme neidentifikovali žádnou přístupovou cestu k pokladně a svorně to všichni vzali přes koleje. Paní v pokladně nevykolejily ani podivné počty našich dětí. 

Vlak jsme všichni stihli, dokonce jsme i v přestupní stanici Čerčany vystoupili, přešli na správné nástupiště a v příštím vlaku identifikovali vagóny jedoucí našim směrem. Bohužel jsme už nezvládli vystoupit, jakkoli jsme na toto téma většinu cesty žertovali. Vedoucí výpravy vyhlédl z okna - a vidouce les, nikoli označení zastávky - nevyvinul aktivitu. Rozjíždějící se vlak potom míjel bílý nápis Zlenice vyvedený na modrém podkladu, který prozrazoval, že jsme zaváhali.

Na příští stanici jsme se pokoušeli vystoupit. Nástupiště nebylo vlevo ani vpravo, vyskakovali jsme asi metr nad zemí někam do štěrku. Někteří členové výpravy byli ještě uvnitř, když se vlak začal rozjíždět. Výstup za jízdy jsem dosud viděla pouze ve westernových filmech; tentokrát mě při sledování mírně mrazilo. Kamarádka častovala strojvůdce hlasitými nevybíravými výrazy - byť zřejmě nebyla jeho chyba, že jsme vystoupili na nesprávné straně. To nám později vysvětlila domorodá dáma.

U prázdné koleje vyvstala otázka, zda čekat přes hodinu na vlak opačným směrem, nebo přibližně 3,5 km po proudu dojít (variantu plavání nikdo nenadhodil). Na radu místních obyvatel jsme se vydali cestou kolem vody, byť naše neoprenové boty do vody lze stěží označit za turistickou obuv. Svítilo slunce a ani děti příliš neprotestovaly - průchod kopřivami jsme přislíbili kompenzovat zmrzlinou ve Zlenicích, kam jsme po nějakých čtyřiceti minutách dorazili. A to jsme byli teprve na počátku.