kOmický blog CII.

Setkávání se velmi ujala, byť chladné jaro venkovním akcím zarytě nepřeje. Většinu volného času investujeme do širší rodiny a kamarádů, abychom s rekonstrukcí našeho omického domečku nepokročili příliš rychle. 

Byť rozhodně nepodléhám zbytečné obavě, že by nám práce někdy mohla „dojít“. V současném období nás ale drtí především zaměstnanecké povinnosti, povážlivě zasahující nejbližší víkendy až do poloviny června.

Při oslavě sestřiných narozenin jsem prolistovala diář, abych našla jediný možný předprázdninový termín k pozvání části příbuzenstva na návštěvu našeho nového domova. Kromě sestry a sestřenice s rodinami přislíbila účast i naše mamča a teta s partnerem.

Symbolicky v den nedožitých narozenin našeho tatínka jsme se skutečně sešli. Se sestrou a sestřenicí máme nekonečnou škálu společných zážitků z doby přibližně mezi mými patnáctými a pětadvacátými narozeninami. Na rozdíl ode mě příbuzné zdárně setrvaly se stejnými partnery dodnes, což vzájemnou komunikaci usnadňuje. (Pokud občas dojde na staré společné fotky, slzím stále smíchy a některá tehdejší úsloví zůstávají v naší rodinné komunitě zachována.)

Sestřenici a jejího chotě jsem po příjezdu s patřičným výkladem provedla po naší nemovitosti. Ostatní již nás navštívili a pouze zaznamenávají rozdíly. Začátek prohlídky byl ve východním (dětském) křídle, přes centrální rozbombardovanou oblast koupelen a toalet jsme později pokročili do křídla západního s ložnicí, abychom následně dvorem a průjezdem došli do kotelny (horní i dolní). Do suterénních prostor se díky rampě nahrazující vstup budoucí šatny vchází obtížně, nicméně i objemnější návštěvníci - doslova na centimetry - prošli. Končili jsme prohlídkou zahrady, ze které se již ozývaly nespokojené komentáře manžela nad grilem na téma „nemohu všechno dělat sám“.

Větší děti ochotně čepovaly pivo, (které se cestou z domu na zahradu záhadně ztrácelo). Počasí nám bylo velmi nakloněno, během celého večera pršelo přibližně pět minut. Posezení u ohně v zahradě přineslo několik nových hlášek kandidujících na post nezapomenutelných. První byl štěpný verš: „Ať je jaro nebo zima, v Omicích je vždycky prima“, jehož autorem byl milý choť naší sestřenice. Jejich plnoletý syn jej později parafrázoval na verš absolutní -  vylepšením závěru na převratné … v Omicích je vždycky zima.

Došlo i na vážná témata. Po narážce „o váhu se nestarám“ kontrovala jiná: „Já ano, občas z ní utřu prach!“. Po dlouhé době mě bolelo břicho od smíchu (a nikoli obsluhy příklepové vrtačky).

Maminka s tetou a strýcem odjeli poměrně brzo. Ostatní nás opouštěli po půlnoci; mírně je podezírám, že pravým důvodem nebyl pokročilý čas, ale prázdná bečka. Odcházeli ověnčeni květináči s rostlinami náhodně vzešlými v našich záhonech a naopak u nás (nechtěně) ponechali některá zavazadla. 

Zatímco příbuzní se svým výškovým i váhovým potenciálem žádné následky večera nesdělili, manželovi pět piv nedělalo úplně dobře. Bez této vstupní informace jsem v sobotu brzo ráno odjela do práce. Abych po přibližně čtyřech hodinách v kanceláři zjistila, že musím zajistit nákup, oběd a přípravu na odpolední druhé kolo návštěv.

Úderem jedenácté jsem přibouchla kufr nad plnými taškami, ve 12,20 servírovala krůtí hamburgery a když se po jedné hodině odpolední začaly trousit první pozvaní, bylo v zásadě vše připraveno. I manžel po jídle poněkud pookřál. Ale to už je jiný příběh.