Po loňském neúspěchu velikonoční výpravy na Vysočinu jsme letos trávili prodloužený sváteční víkend převážně doma.
Loňské Velikonoce nás překvapily sněhovou nadílkou, která nás přiměla zásadně přehodnotit původní rybářské ambice na rybníku bezprostředně sousedícím s naším ubytováním. Pouze největší nadšenec si tehdy - jediný ze čtyř kandidátů - nenechal ujít příležitost nahodit (na počasí nehledě).
Letošní jarně teplé svátky jsme pojali pracovně - sportovně - společensky a jako obvykle se z úvodní naivní poklidné představy vyklubala poměrně akční realita.
Doma dále probíhaly výkopové práce - především v zadním průjezdu. Byla jsem poměrně vděčná, že jsem nemusela býti jejich přímým účastníkem. Přesto ovlivňovaly i mé aktivity, neb průchod do zahrady přes výkopy (chabě maskované důmyslnou soustavou desek a fošen) byl poměrně dobrodružný. Trochu jsme se s chotěm přetahovali o jeho dámský rýč, nicméně většinu času jsem nad záhony vystačila s motykou, motyčkou a zahradnickými nůžkami.
Volná rána jsem díky nepřítomnosti čtyřnožce využila k běhu, což se zpětně - vzhledem k hustotě saharského či vesmírného prachu v ovzduší - ukázalo jako nepříliš vhodná aktivita. Ale ranní venčení evidentně svědčí nejen psovi a jakákoli dávka vytvořných endorfinů se počítá.
Jedno odpoledne jsme též vytáhli kola (a hlavně našeho nejmladšího synka) na výlet do nejbližší civilizace oplývající kouzelnou hospůdkou. Protestoval, ač celá cesta tam je z kopce a při návratu jsme volili milosrdnější trasu a navíc zásadní výškový rozdíl překonávali po svých bicykly tlačíce. Ovšem na rozdíl od rodičů byl prcek před návratem posílen pouze jednou limonádou a sáčkem retro křupek.
Společenská část svátků sestávala ze dvou akcí. Původně plánovaná velkonoční „dílnička“ k barvení vajec se zvrhla na první grilovačku. Byla jsem vděčná nejen za přítomnost kamarádů a manželem připravené maso, ale především za stabilnější překrytí výkopů , které (až do setmění) umožňovaly poměrně hladký průchod do zahrady. S houstnoucí tmou se přechod opět stával dobroduržným; leč elektrifikace dotčených prostor nedospěla dosud do finální fáze.
Velikonoční pondělí trávil muž a nejmladší potomek dopoledne tradičně honem za výslužkou. Starší děti hlídaly základnu pod záminkou spánku a školní přípravy a já využila pohostinnosti přátel. Poněkud opožděně jsem jim vnukla myšlenku, že Velikonoce připadající na prvního dubna by se slušelo doprovodit příhodně vánoční výzdobou. Sama jsem v tomto duchu pouze rozmrazila perníčky s motivy kapříků, které od Vánoc zbyly.
Po poledni mi choť zajistil přesun do nového obydlí našich kamarádů, kde svoji letošní kolednickou dráhu zakončil několika rumy a časově obsáhlou přítomností. Návštěva byla spojena s prohlídkou domu, při které jsem nečekaně pocítila vděk za náš přízemně koncipovaný domek a počet potomků. Po vypití přibližně tří litrů vody a třech hodinách konverzace jsem se cítila i dostatečně připravena dopravit nejmladšího a nejstaršího pána domů.
Na výslovně plánovaně „poklidné svátky“ jsme toho zvládli docela dost.
