kOmický blog CCXXXXVII.

Informace, že naše štěně je očipované, naočkované a tudíž zcela připravené k odběru mě zastihla značně nepřipravenou.   

Po běžeckém tréninku se tělo pokoušelo přimět mě k regeneraci úpornou migrénou; večer jsem trávila se zavřenýma očima v posteli žádajíc rodinné příslušníky, aby se zdrželi hlučných aktivit. Telefon moji výzvu ignoroval a zazvonil. Volající majitelka se ale nezděsila vlastního ukvapeného rozhodnutí o svěření malé fenky do péče slabomyslné osoby, jakkoli bolest hlavy mé komunikační schopnosti silně poznamenala.

Dětem jsem informaci zprvu zatajila. Dle očekávání byla dohoda s manželem složitá; počítal s akcí "pes" o pár dní později a naprosto nechápal rozdíl mezi zahájením soužití se štěnětem o víkendu či v pracovním týdnu. Mé argumenty o časových možnostech věnovat se malému čtyřnožci ho nepřesvědčily, progresívní nátlakové metody naší pubertální dcery zabíraly mnohem lépe. Dokonce natolik, že tatík neváhal zajet pro stavební materiál na úhlednou boudičku, který si příkladně složil v zadním průjezdu.

Moje aktivity směrovaly k intenzivnímu objednávání psích nezbytností, za které jsem primárně považovala misky, granule, obojek a vodítko. Choť vše označil za zbytečnosti a navíc se zeptal, nač potřebuje pes misky dvě. Dcera naopak viděla přípravu jako naprosto nedostatečnou a dožadovala se psích hraček, pamlsků a pelíšku. Odolala jsem (tedy alespoň částečně).

Empaticky předvídajíc otcovy reakce chtěla dcera vyzvednutí v den D uskutečnit pouze se mnou, nicméně manžel, (který kvůli nám přeobjednal přezouvání auta), rozhodl jinak. V pátek po práci jsme všichni vyráželi na západ, přičemž řidič v úvodu zakázal transport zvířete jinde než na zemi, výhradně na připravené dece a navíc několikrát zdůraznil, že dcera auto po příjezdu uklidí. Její připomínky, že štěňata nelínají, statečně ignoroval (a modré oči obracející se ke stropu vidět nemohl).

Jakkoli se jedná o třetího zástupce psího světa v mém životě, až tentokrát jsem si při přebírání plně uvědomovala citový dosah odloučení štěněte od maminky. Budiž mi omluvou, že u prvního psa mi bylo asi 10 let a dětské bezbřehé nadšení podobné úvahy neumožňovalo. Druhého čtyřnožce o 12 let později vyzvedávala sestra, pročež jsem byla zlomového okamžiku milosrdně ušetřena.

Odcházeli jsme - vyzbrojeni očkovacím průkazem a pytlíkem granulí - raději rychle, i tak jsem měla vlhké oči. Dcera své zvířátko něžně nesla v náruči. Pochopitelně jej nepustila, ale celou cestu domů trpělivě uklidňovala na klíně. Mladší bratr ji v tom hojně podporoval a mně se dělalo nevolno, jak jsem  trvale koukala dozadu.

Jakkoli se poctivě snažil zachovat si odstup, ani nejstarší potomek se neubránil úsměvu, když se černá chlupatá koule vyřítila na dvoře na trávník, který vzápětí počůrala. Kočky vítaly novou vetřelkyni velmi nedůvěřivě, zejména když jim tato ve snaze o hru chňapala po ocasech. Vůbec nedokázaly ocenit, že v naší rodině nyní dámy získaly výraznou převahu (pochopitelně pouze početní).

Kladné body zaznamenala psí slečna i u sirší rodiny. A pozitivní hodnocení vyslechla i od kamaráda veterináře, kde absolvovala vstupní prohlídku. Obdržely jsme kapky na čištění uší a "návod k použití" obsahující četné odčervovací a očkovací procedury. Na psí váze dcera odečetla, že naše holčička váží pěkných 8,5 kg; (maminka odečetla pár stokorun z peněženky). A následující den nám tatínek vyčetl auto lehce umazané od zabahněných tlapek.

Venkovní bouda zůstala ve fázi kótovaného náčtku, pročež naše příšerka (pojmenována po obludě z jezera Loch Ness) strávila první noci v domě. Pochopitelně dcera záhy zjistila, že uhlídat vyměšování psího dítěte je nadlidský úkol. Navzdory utíraným loužičkám a nevyspání psí holčičku dosud zbožňuje.