kOmický blog CCXXXXVI.

Nikdy jsem neměla ráda aprílové žertíky. Navzdory přesvědčení jsem letos jeden spáchala - sama na sobě.

Evidentně pod vlivem trvajících všeomezujících opatření jsem se právě prvního dubna po přibližně roce opakovaně zaregistrovala coby účastnice běžeckého závodu, tentokrát ovšem v dvojnásobné délce.

Mírně zděšena vlastním počinem jsem se následně odhodlala vyzkoušet, zda mé covidem oslabené plíce aerobní aktivitu zvládnou. Velikonoce (bez možnosti odjet na druhý rok odkládanou chatu na Vysočině) se k tomu jevily jako ideální příležitost.

Na Velký pátek jsem po šesté hodině ranní poprvé oblékla běhací tričko, které jsem obdržela k listopadovým narozeninám. Spletla jsem vlasy do copu a zápěstí ozdobila chytrými hodinkami. Tyto mi hned u brány oznámily, že jejich baterie je slabá. Přesto můj letošní první výkon příznačně zaznamenat dokázaly. 

Vědoma rizik, naplánovala jsem první část trasy po málo frekventované asfaltové silnici. V případě akutní zdravotní krize bych zde měla šanci býti nalezena. První tři kilometry prokázaly, že již není zvýšená obezřetnost třeba - pročež jsem zamířila do lesa, kde se výrazně lépe běhá. Přidržela jsem se z opatrnosti alespoň značených turistických tras.

Celková délka prvního letošního běhu dosáhla závratných 5 km, po kterých jsem nevěřícně na polomrtvých hodinkách odečetla dobu regenerace udanou ve dnech, nikoli hodinách. Jejich moudré doporučení jsem hned následující den porušila a časně vyrazila v běžeckém do přilehlých lesů.

Bohužel hned v úvodu své nejoblíbenější trasy (bez velkých převýšení) jsem narazila na zaparkované vozidlo a za zatáčkou na překvapeného dřevorubce, který mi vesele popřádl dobrý den. Sdělení bylo mírně škodolibé - jak jsem měla záhy možnost pochopit - neb pokácené duby ležící přes dlouhý úsek cesty nutily k nedůstojnému překonávání kmenů a větví skoky raněného kamzíka.

Pro zpestřední mi v nejodlehlejším místě trasy začalo sněžit. Zpáteční cestu jsem volila již jinou stezkou, jakkoli jsem se potupně vracela přes pole. Potkala jsem již jen zajíce a srnky. Tentokrát byla překnaná vzdálenost větší, přesto se doba k načerpání nových sil zobrazila v hodinách. Stejně se mi večer klížily oči.

Třetího dne jsem oběhla stejnou trasu jako den první, pouze opačným směrem - a to navzdory faktu, že jsem doma obtížně nutila končetiny k pohybu. Pobavil mě ušák, který běžel po značené cestě přímo proti mě dobrých dvacet metrů, než mě spatřil a změnil směr. Při návratu do obce jsem potkávala elegantní dámy při cestě na nedělní mši.

Poslední den jsem ráno na loži zhlédla tristní výsledky předchozích tří dnů a rovněž mapu, na které jsem pomyslně vytyčila "přiměřenou" trasu. Poměrně zkušeně jsem odběhla první kilometr, který byl i technikou vyhodnocen jako dobrý; trasa zde vedla z kopce.

Po návratu prostudované statistiky vyhodnotily namyšlenou cestu jako výškově zančně různorodou; nicméně - zřejmě potěšena vizuálním kontaktem s datlem a vysokou zvěří - jsem pohrdla zkratkou a uběhla celkem téměř osm kilometrů s táhlým stoupáním v závěru. Následné zavrnění na zápěstí opět zahlásilo regeneraci ve dnech.

Zbytek Velikonoc jsem strávila zcela bez snahy o útěk domácím koledníkům. Ale s dobrým pocitem, že jsem během prvních dubnových dnů značně zvýšila letošní běžecký průměr. Do června (a závodu) je naštěstí zatím daleko a bolavým končetinám pracovní týden na kancelářské židli jistě poskytne příležitost k relaxu.