kOmický blog CCXXXXIV.

Někteří lidé se pro své povolání doslova narodili. Pokud jsou v jeho výkonu omezováni, nutně hledají zdroje seberealizace jinde.

Můj milý muž patří k těm šťastněnjším, které zaměstnání za běžných podmínek baví. V posledním roce postrádá dříve nedílnou - a významnou - část pracovní realizace: pořádání velkých akcí. Což vysvětluje intenzitu jeho snahy organizovat všechno (a především všechny) doma.

K mé lítosti převážně nezaměřuje aktivitu na nepodstatnou výuku či výchovu dětí, úklid a další okrajové činnosti. Do caterignu zasahuje z pozice zásobovatele. Zpracování dodaných surovin mi velkomyslně přenechává, pravděpodobně i proto, že není schopen registrovat data expirace potravin. O to intenzivněji se angažuje v dopravní logistice (úzkostlivě minimalizujíc najeté kilometry) a především nevynechá jedinou příležitost zorganizovat jakékoli společenské vyžití; omezené momentálně téměř výhradně outdoorové.

Nemaje ostré lokty pro boj o místo na slunci, obvykle do jeho plánování příliš nezasahuji. Bohužel to vede k postupné ztrátě bdělosti. Nejstaršímu synkovi jsem odkývala společné rybaření, "až bude před Velikonocemi tepleji", na které jsem během dvou týdnů od příslibu pozapomněla. Otázkou "Kdy budeme vyrážet?" jsem proto byla zaskočena. Naštěstí byla položena s dostatečným předstihem.

Otec - organizátor měl již na stejný den dohodnutý odpolední výlet s přáteli. Abych dodržela harmonogram a současně nezklamala syna, rozhodla jsem se aktivity nenáslině spojit. Po ujištění, že žádná domácí budovatelská činnost není akutní, navrhla jsem vzít ráno oba syny k vodě a odpoledne se kousek přesunout s mladším z nich za účelem společné plánované procházky, (po které se prcek může zvolit, zda se vrátí se mnou zpět k udicím nebo s tatínkem domů).

Plán, jak dostát všem závazkům - spojený s odtržením nejmladšího potomka od obrazovky - se jevil jako dostatečně dobrý mně i potomkům. Zákonný protějšek to vnímal odlišně, soudě dle tónu, kterým se s námi při odjezdu loučil s tím, "že dá ještě vědět".

Nepátrám, zda to byla uražená ješitnost, že neděle neproběhne v jeho režii, nebo obava, že množství spotřebovaných PHM položí náš rodinný rozpočet. Celé dopoledne nás ponechal bez zpráv. Po poledni jsem se iniciativně optala, kam a kdy přesně máme dorazit. Relevantní odpověď jsem neobdržela.

Nakonec přišla instrukce setrvat u vody, kam za námi přijel nejen tatínek na čtyřkolce, ale i "výletní" kamarádi. Místo procházky jsme společně mrzli na břehu v poryvech čestvého větru, (který ale zajišťoval dostatečně rychlý odsun vydechnutých aerosolů s případným obsahem škodlivých virů). Jako bonus jsem si na sporém slunci spálila nekrytou část obličeje.

V době své přítomnosti u vodní hladiny se mnou manžel příliš slov nevyměnil, zprvu dlouze telefonoval a později vesele konverzoval s jinými. Při odjezdu oznámil, že se ještě někam staví.

Upřímně řečeno, mé rybaření spočívá téměř výhradně v pozorování hladiny. Chlapci nachytali (a pustili) asi deset malých ryb, já zasekla jedinou větev. Mladší syn  vytahal z vody (aniž do ní spadnul) několik klacků a pařezů, v čemž jsem ho hojně podporovala. Pročež předpokládám, že večer byli všichni mí spolubydlící šťastní - dcera měla celý den doma klid, rybář si zachytal, prcek pobvyl venku a pohrál si s kamarádem, manžel vše řádně zorganizoval.

Nezbývá, než abych jejich radostné pocity sdílela.