kOmický blog CCXXII.

Aby bylo možné vytrvale popírat jakékoli dovednosti, je třeba je nikdy před svědky nezkoušet. Bohužel mi tuto pravdu osvětlila bývalá kolegyně pozdě.

To už se bohužel vědělo, že umím vymalovat. Později se moje právo nanášet nátěry na rozličné povrchy stalo právem takřka výlučným. Manžel se řadu věcí poctivě „za pochodu“ učí, jiným se statečně vytrvale vyhýbá.

I proto jsem týden po vybělení ústřední části domova stála opět oděna v pracovním oděvu ve sprchovém koutě  na přenosných schůdcích s válečkem v ruce. Konečně nastal déle než měsíc nechtěně odkládaný zlomový okamžik ve vývoji druhé koupelny. Zákonný protějšek zodpovědně zhlédl příslušné instruktážní video, kterak aplikovat hydroizolaci. Zakoupil adekvátní množství drahé hmoty a speciální pásky do exponovaných rohů. O dílčí část videa dokumentující jejich aplikaci se se mnou i podělil.

Společnými silami jsme vnitřní hrany (snad) ochránili před nebezpečným vodním živlem. Manžel tak činil v civilním oděvu, čímž si vysloužil poznámku odkazující k nechtěné aplikaci stavební pěny na téměř nové značkové rifle. Později jsem byla dotčeným chotěm ujištěna, že zaschlou hydroizolaci je možné z kalhot snadno odrolit; že je možné ji úspěšně sdírat i z pokožky předloktí jsem následně ověřovala sama.

V době schnutí koupelnového nátěru jsem se věnovala ostatním předvánočním domácím činnostem, například mytí dalších členitých oken. Poslední pokus odstranit nečistoty z 26ti tabulek skel oken ložnice provedla dcera v době první covidové. Díky nepoměru výše okna a drobné postavy naší holčičky nebyl výsledek nejzdařilejší - situaci navíc značně komplikoval výkop přímo pod levým oknem.

Ani na podzim není možné pod okno umístit štafle, očista horní části je možná pouze za předpokladu balancování na patnácticentimetrovém parapetu nad dírou v zemi. (Mimochodem již přesně nevím, jaký byl úmysl, nicméně otvor v zemi zeje třetím rokem.) Rodinní příslušníci se mým parapetovým kreacím posmívali pouze tajně. A nepočítaje žebřík omylem postavený do kočičího exkrementu, akce proběhla bez nehod. Nezastřený výhled z ložnice ven do neutěšeného dvora (umožňující sledování koček) za to každopádně stál.

Když už jsem byla v režimu překrývání a čištění povrchů, rozhodla jsem se pokračovat v druhé koupelně s barvou na vlasy. Tuto jsem zakoupila krátce po návratu do zaměstnání po nemoci (neboť zářivka na tamní toaletě umožňuje vidět). Stejně jako všechny ostatní přípravky určené k péči o tělo, ani ona samočinně nefunguje umístěna v poličce. Na rozdíl od početné množiny krémů na pokraji expirace ale barva šanci dostala. Následně jsem mohla z horních končetin odstraňovat nejen šedou hydroizolaci, ale i hnědé fleky. Nemusela jsem však hledat starý ručník a pouze obohatila pracovní triko o několik dalších skvrn.

Naivně jsem se nechala zmást názvem a vzhledem paní na krabičce – pod pojmem „hnědá světlá zlatá“ jsem očekávala výrazně méně temný výsledek. Blízcí příbuzní se na moji hřívu dívali nedůvěřivě, stejně jako já na obraz v zrcadle. Dcera mě povzbudila následujícího dne sdělením, že to na světle nevypadá tak zle.

Věřím, že nám čistá okna a hydroizolace vydrží co nejdéle; naopak tajně doufám, že barva z vlasů se záhy milosrdně vymyje. Pokud budeme v průběhu poklidného adventního období rozjímat při lepení obkladů, bude k užití šampónu příležitostí dosti.