kOmický blog CCXVII.

Nekonečný příběh dočasně používaného dvacet let starého automobilu se uzavřel. Před definitivní výměnou za výrazně mladší model proběhlo několik "posledních jízd".

Cesty chatrným vozidlem provázené absencí informací o rychlosti pohybu a stavu nádrže jsme se snažili dlouhodobě minimalizovat. Při akčním rádiusu rodinných příslušníků odkázaných na veřejnou či rodinnou hromadnou přepravu (a manželových služebních cestách) byla pochopitelně úplná eliminace vzhledem k odlehlému bydlišti nemožná.

Jednou z častých příčin cest letitou Světluškou je vylepšení potomkovy artikulace. Jakkoli ho na intenzivní logopedické lekce často provází babička, ne vždy to její časový plán umožní. Po prvním přesunu spojeném s roztlačováním auta ochotnými kolegy následoval druhý autovýlet s drobnou přepravní komplikací. (Pominu-li skutečnost, že jsem v dopravní špičce zapomněla včas odbočit a spojila přesun s krátkou okružní jízdou.)

Při pokusu zahájit návrat vozidlo odmítlo udržet motor v chodu, jakkoli baterka projevila nebývalou snahu jej nahodit. Nemaje lepší nápad, rozhodla jsem se stařičký automobil - v šatech a sandálkách na klínku - odtlačit po parkovišti, abych mu poskytla více prostoru k rozletu. Prcek držel jednou rukou zmrzlinu a druhou volant, maminka vyvíjela potřebnou sílu. Při této činnosti nás zaznamenal mladý muž opouštějící parkoviště ve svém SUV. K mému překvapení zastavil, vystoupil a jal se pomáhat.

Nutno říci, že mě nečekaně nabídnutá pomocná ruka vždy zaskočí. Po objasnějí problému a praktického předvedení startovacího pokusu mladík nabídl, že to zkusí on. Načež se omluvil, že je mokrý, neboť - zjevně nedobrovolně - následoval do blízké řeky svého psa. Skutečně měl značně ovlhlou dobrou polovinu těla, čehož jsem si dříve - zabrána do boje s hromádkou šrotu - vůbec nevšimla. Ve špinavé Světlušce s otrhanými potahy by mi samozřejmě nevadilo, ani kdyby pod sebe kbelík vody nalil, pokud auto donutí ke spolupráci.

Obětavý muž nakonec motor přemluvil. S obavami se ptal, zda jedu daleko a jestli tam dojedu. Ujišťovala jsem jeho i sebe, že to rozhodně zvládnu. Odmítavě vyslechl naše díky a odkráčel za svým čtyřnohým spolujezdcem. Během cesty mi od mokrého sedadla poněkud zvlhl oděv, motor již k mé úlevě nezaváhal. Přesto jsem ve skrytu duše doufala, že je to jízda poslední.

Doma jsem přiznala svoji neschopnost a požádala manžela, zda by - po opakované zátěži - nedobil baterku. O pár dní později vyšlo najevo, že tak neučinil. To jsem se pokoušela realizovat další z posledních jízd a odvézt kamarádku. Nastartovaly jsme na osmý pokus, což jsem přičítala deštivému počasí, tichým modlitbám a hlasitému klení.

V mezidobí manžel vybral nový (podstatně mladší) automobil a začal pracovat na prodeji starého. K mému překvapení po nedlouhé odborné konzultaci vymontoval panel tachometru a nechal přeletovat kontakty. Drobná úprava příměla ručičky příslušných budíků opět se pohybovat, což jsem s mírnou dávkou ironie komentovala slovy díků. Následnou aktivitu chotě při dobíjení baterie jsem přešla zarytým mlčením.

V násedujících dnech jsem byla vyzvána k součinnosti v přepravě opraveného vozidla, aby mu byla zajištěna poslední odborná péče umožňující prodej. Nastartovalo na první dobrou a po dobu 45 minut, které trval přejezd ranním velkoměstem, poskytovalo údaje o rychlosti a množství pohonných hmot. Na parkovišti jsem předávala klíče choti, opět naposledy. Inspirována hustotou provozu, odmítla jsem nabídku na odvoz a k cestě do zaměstnání využila překvapivě rychlejší MHD.

Druhý den mi muž krátce oznámil, že Světluška jde do šrotu. Zprvu jsem vůbec nechápala, o čem mluví. Později stručně vysvětlil, že se mému nástupci za volantem za jízdy uvolnila přední kapota, která roztříštila přední sklo. Tímto zásahem byly dny dočasného používání stařenky sečteny a vydala se na definitivně poslední cestu.