kOmický blog CCXVI.

Pracovního poměru začínal přislibem dvoudenního úvodního zaškolení na centrále zaměstnavatele. S vidinou odpočinku od náročného domácího stereotypu jsem nadšeně souhlasila a musela pěkný půl rok vyčkat.

Úvedení do oborové problematiky bylo pro hrozbu covidu dlouho odsouváno, až ztratilo původní smysl a nabralo rozměr mnohem více osobní. Těšila jsem se, že konečně ke jménům (alespoň co kapacita paměti dovolí) přiřadím konkrétní obličeje.

Termín byl stanoven v předstihu na začátek září. Zapsala jsem do diáře a doufala, že okolnosti neznemožní dlouho plánovaný výlet podruhé. Kolegové mi nezištně zajistili zpáteční cestu, mým úkolem bylo jakkoli překonat vzálenost 350 km a dopravit se do Klatov. Vlak odjížděl ve vražedných 5.03 ráno a délka přepravy šílených pět a půl hodiny s rouškou na obličeji.

Poslední pracovní den před školením jsme byli pro celodenní plánované přerušení dodávky elektrického proudu znemožňující smysluplné využití pracovní doby odesláni na home office. Vyzbrojena služebním telefonem jsem nečekaně volný den využila k odkládané návštěvě lékařů a nákupu chybějících školních pomůcek Jediný telefonát dne proběhl s centrálou zaměstnavatele.

Ranní loučení s drahým chotěm před budovou nádraží bylo dojemné. Cestu mírně znepříjemnil pouze spolucestující s úzkostlivě přitaženou rouškou a pravidelně opakovanou desinfekcí. Při pražském přestupu mě nádražní "bezdomovec" připravil o pár drobných.

Na centrále mě přijali vlídně, ač jsem si zarudlá od roušky, opuchlá z nevyspání, opocená a pomačkaná po dlouhé cestě připadala při představování poněkud nekomfortně. Později mě - vyzbrojenou řadou hodnotných informací a poznatků - odvezli k hotelu Rozvoj, (jehož název dokonale vystihl podstatu).

Dvě volná klatovská odpoledne jsem využila k poznávání královského města, k návštěvě barokní lékárny, katakomb a černé věže; večery k tréninku - termín závodů se nebezpečně přiblížil. Lehce překvapena brzkým stmíváním, vracela jsem se za hustého šera, abych telefonicky pozdravila děti a "slaměného vdovce" před nevalným spánkem.

Golfová středa byla návratem do dob organizace akcí. Poprvé v životě jsem měla příležitost řídit golfové vozítko, nicméně opět jsem se ujistila, že pro tento sport jsem ztracena. Hromadný přesun k areálu Albatros zahájil zvídavý dotaz obchodního ředitele, zda mě včera večer neviděl běhat. Navzdory odhalení neškodné úchylky byli kolegové a kolegyně velmi milí. V závěru jsem obdřžela ujištění, že s golfem lze začít i v padesáti, jen je nutné mu obětovat adekvátní čas. Areál jsme vyčerpaně opouštěli s brněnskými spolupracovníky při západu slunce.

Jakkoli jsem se na rodinku těšila, návrat domů byl poněkud rozpačitý. Únava a celodenní pobyt na slunci v kombinaci s pozdním příjezdem vykonaly své... Uvítaly mě hladové děti a synkův dotaz, co si s sebou zítra vzít k jídlu na dvoudenní školní výlet. Krátká exkurze v zásobách přinesla plesnivou půlku chleba a pár koleček šunky v lednici. Vyřešila jsem nezbytné a mírně rozčarována se odploužila do vlastní postele, odhodlána dlouho se z domova nevzdalovat.