kOmický blog CCXIV.

Konec prázdnin (resp. léta) je vždy nostalgický. Podzimní rozjímání matky školáků je poněkud tříštěno potřebou zajistit příslušné pomůcky.

Běžně tříštěný rodinný režim tradičně obohatilo shánění sešitů a kružítek. Školní seznamy doplněné záznamy větších dětí vyznívaly poněkud nejasně, přesto jsme posledního srpna shromáždili všechny položky. Mimochodem oficiální školní seznamy by neškodilo občas aktualizovat, každoročně v září vyvstává potřeba opatřit dříve utajované pomůcky.

Navzdory přípravě jsem na podlaze synkova pokoje u poloprázdného kufříku s výtavarnými potřebami zažívala pocity úzkosti. Stručně shrnuto - vybavení pokojíčku prvňáčka stále sestává z darované vyvýšené postele, torza přebalovacího pultu nedostatečně sloužícího k ukládání oblečení a horních skříněk staré kuchyňské linky postavených při zdi, které ukrývají některé hračky. Nejnesmyslnějším kusem nábytku je barevně neladící rozkládací retro gauč. V místnosti zcela chybý psací stůl.

Navrhovala jsem gauč odsunout do zádveří a vybavit prvňáka přebývajícím stolem z masivní borovice; bohužel manželova aktivita ve vstupních prostorách domu - jejímž cílem je zanořit tamní elektrické rozvody pod omítku - akci znemožnila. Upínám se k příslibu otce rodiny, že v průběhu zimy zhotovíme nábytek. Synek se dosud s absencí pracovního místa vyrovnává snadno.

První školní den lilo jako z konve. Puberťáci projevili silnou nevoli k přepravě Světluškou (těsně pod hranicí věku veterána); uklidnila je až informace, že zaparkuji ve vedlejší ulici. Proběhlo krátké modlení a sakrování při startování (déšť výrazně zhoršujě šance), nicméně motor se nakonec chytil a cesta proběhla klidně.

Plánované vítání prvňáčků se pro nepřízeň počasí nekonalo před školou. Riziku nákazy navzdory byli rodiče i žáčci nahnáni do vestibulu k šatním skříňkám, kde bylo představeno vedení školy, výchovná poradkyně, psycholožka a učitelky prvních tříd (ačkoli na ně téměř nikdo neviděl).

Přesvědčena, že se prckova školní premiéra odehraje dle stejného scénáře jako u starších dětí, slibovala jsem svoji přítomnost nejistému synkovi po celou dobu jeho "premiéry". Načež děti z vestibulu třídní učitelky odvedly a rodičové setrvali, ponecháni vychovatelkám. (Účinnost tohoto opatření z pohledu prevence šíření covidu nechť soudí raději jiní). Během dlouhých 90 minut jsme vyslechli instrukce a zapsali seznam předmětů, kterými je nutné potomky do družiny vybavit.

Nejdramatičtější byl okamžik, kdy všechny vyšší ročníky opouštěli po první vyučovací hodině školu. Naštěstí mě dav zdivočelých dětí nevynesl s sebou ven, neb každý přístup rodičů do školy je nutné předem schvalovat - a to pouze ve výjimečných případech.

Druhou dávku pokynů a doporučení jsme obdrželi přesunuti do tříd, kde jsme rovněž odevzdali požadované finanční obnosy. A budovu opouštěli v doprovodu dětí po krátkém testu družiny). Zvláštní, jak často odcházím frustrována zažitým přístupem pedagogů a bezmocí rodiče se systémem bojovat.

Dvě třetiny potomků jsem odvezla domů; starší synek stihl ranní autobus. Po krátkém domácím hodnocení zážitků (a instruktáži k obědu) jsem prchala zpět do práce přípravit první předání nákladního auta. Na namoklé silnici na chvíli automobil zcela přebral iniciativu ohledně volby směru jízdy; nicméně včas jsme si to vysvětlili, (aniž jsme opustili komunikaci).

Víru myšlenek na nebohé děti, zkostnatělou školu, absurdní boj s koronou a nevyhovující zařízení školákova pokoje jsem se celý den nezbavila. Pracovní den jsem zakončila překonáním mokré zdi - kvůli zamčené brance a parkování nereprezentativního vozidla za firemním areálem - a vydala se domů vstříc řešení neřešitelného.